243.
 
Být zase šťasten v onu chvíli,
kdy sirény
nad zakouřeným a šedivým městem,
ohlásí ten svatý pátek.
Od rána oči upřený v dál
přes šedivé okno s popsanými hesly
Franta je vůl
Pakárna.
Nevnímáš ty hesla.
Koukáš přes růžový filtr oněch dní,
kdy šlapeš lesem s báglem na zádech,
zbaven všeho,
čemu se říká městský život.
Ticho ruší jen klepání datla
a nikoliv projíždějící tramvaje.
Máš před sebou svou cestu
/i cestu životem/
a nic  ti ji nemůže zkřížit,
zákazy vjezdu, stezky pro chodce,
sídliště, které se podobají jak vejce vejci.
Nevadí ti nic
ani to,
že si ten svůj domeček
neseš na zádech,
že za tebou supí horda
bláznivejch kamarádů,
zelený, špinavý, štastní vandráci.
A když  náhodou bude zle,
jeden za všechny,
všichni za jednoho
Náš svět je jinej,
zelenej a přitom se nepodobá armádě.
Svět lesů, dálek, písniček
o zapadajícím slunci,
o rose na kolejích,
o kamarádství.
 
Je nám 20-30 i více,
ale furt jsme sami sebou.