Já, Simon Hanuš, velitel pěšího pluku císařské armády jeho veličenstva Ferdinanda III, píši tyto paměti abych objasnil události na Karlově Mostě v srpnu Léta Páně 1648. Byla to jedna z posledních bitev té strašné války, která trvala 30 let, ve které nebylo vítězů, kde zůstaly pouze zničené země a lid vyhubený hladomorem a epidemiemi.  Často se sám sebe ptám, jestli obrana Karlova Mostu byla chyba. Možná, že můj přítel Jan měl pravdu, měli jsme nechat Švédy projít a okupovat Prahu. Nemám žádné iluze o tom, že by švédská okupace byla méně brutální než ta, co máme teď, ale alespoň by to byla protestanská okupace. Naše země by mohla vyznávat svoji víru a mluvit svým jazykem, což nynější rakouský útlak nedovoluje. 

 

V Praze, Léta Páně 1649. 
 

 

Narodil jsem se 21. června 1623, přesně dva roky po popravě dvaceti sedmi vedoucích českého povstání proti habsburskému králi Ferdinandovi II. Můj otec byl členem protestanského výboru města Prahy a po katastrofální porážce v bitvě na Bilé Hoře jen o vlásek unikl popravě. Zachránil ho jeho katolický přítel Jan Kolář z Hostivic, který jeho i moji matku ukryl na svém panství. Díky laskavosti Jana Koláře tam moji rodiče žijí dodnes. Náš hostitel mně také umožnil vzdělaní a poslal mě do katolické školy hostivického kláštera. 
 
Bohužel, v roce 1639, když mi bylo šestnáct let, se můj život drasticky změnil. Banda Ferdinandových vojáku přepadla sídlo Jana Koláře, ukradli, co se dalo, znásilnili ženy a mně dali na vybranou: Půjdeš s námi nebo dostaneš kulku do hlavy. Byla to jednoduchá volba. Nicméně, protože já, na rozdíl od jiných chlapců unesených z blízkých vesnic, jsem uměl číst a psát, udělali mě důstojníkem a dali mně vojenský výcvik.  Ten jsem brzy použil v bitkách s bandity a dezertéry, kteří terorizovali zemi. Pak, v roce 1645, přišla bitva u Jankova, malé vesnice blízko Prahy. V té době se Švédský král také přidal do války a jeho armáda okupovala Moravu a severovýchodní část Čech. Bylo jasné, ze jejich hlavní cíl je Praha.
 
 
Bitva u Jankova byla krvavá a skončila zdrcující porážkou Ferdinandovy armády. Nechci říct “naší armády“, protože já jsem k nim nikdy nepatřil. Byl jsem unesen pod hrozbou zabití. U Jankova Švédové v podstatě zničili habsburské vojsko a můj útvar se dostal pod silnou dělostřeleckou palbu. Měli jsme veliké ztráty a ti, co přežili, padli do zajetí. Když bitva skončila, Švédové nás vzali do svého tábora a hned nám nabídli, abychom se k nim přidali. Žoldnéřům mého útvaru bylo úplně jedno, pro koho bojuji.  Jediné, na čem jim záleželo, byl žold a kořist, takže všichni souhlasili. Všichni kromě mě. 
 
Večer ke mně přišel Švédský důstojník a perfektní češtinou, s příjemným moravským přízvukem, se mě zeptal, proč jsem se k nim také nepřidal.
“Podívej se kolem sebe. Nevidíš tu spoušť, kterou vaši vojáci působí?“
“A ti tvoji jsou snad lepší?“
“Ne, nejsou. Jsou stejní jako vaši, ale já k nim nepatřím. Byl jsem unesen, dali mi pistoli k hlavě, a nepovažuji se za jednoho z nich.“
“Mně se stalo něco podobného. Švédové mně sice nedali pistoli k hlavě, ale přidat se k nim bylo jediné, jak nezemřít hlady. Jak už si sám řekl, země je zpustošená. Já ke Švédům nepatřím stejně tak jako ty k Rakušanům. Mimochodem, jmenuji se Jan Horák.“
“Simon Hanuš je mé jméno. Vidím, že máme hodně společného.“
“Ano, to máme, a rád bych byl tvým přítelem. V této době krutosti, kdy ztrácíme vše, i svou duši, přátelství je to jediné, co zbývá.“
 
Jan Horák se mi líbil. Měl to být nepřítel, ale byl to můj krajan, další oběť této nesmyslné války, a já jsem potřeboval někoho, s kým bych si mohl rozumět. Příští den mě Jan znovu navštívil a pozval k sobě. “Přijdu pro tebe večer,“ slíbil. Pro mě, jako válečného zajatce, to bylo velice velkorysé jednání. Večer skutečně přišel, měli jsme večeři a když se setmělo, naklonil se ke mně a zašeptal:
“Severní brána není hlídaná a je tam kůň. Když si pospíšíš, budeš do rána v Praze.“
Nemohl jsem věřit svým uším. 
“Proč to děláš? Riskuješ svůj život!“ 
“Jsme přátelé a musíme si pomáhat. Možná, že mi to někdy oplatíš.“
 
Do Prahy jsem skutečně dorazil za svítání a hlásil jsem se na vojenském velitelství, kde vládl zmatek a panika. Císař Ferdinand III se zoufale snažil zachránit zbytky svého vojska a prosil další katolické panovníky o pomoc proti předpokládanému Švédskému útoku. Mně poručili, abych zůstal v Praze a čekal na rozkazy. Ubytovali mě v důstojnické části kasáren a žold mně vystačil na koupení slušného jídla v místních hostincích. Byla to pohodlná služba.
 
Jeden večer, když jsem byl v hospodě “U Fleků“ a popíjel jejich černé pivo, objevil se ve dveřích nový zákazník. Vypadal jako místní občan, který si zašel na pivo, ale připadal mi nějak povědomý. Šel k mému stolu a když se přiblížil, poznal jsem ho.
“Proboha Jane, co tu děláš? Když té chytí, oběsí tě!“ 
“Já vím, ale ty mě neudáš, že? Jsme přeci přátelé.“
“Ano, jsme přátelé, ale mám pocit, že neriskuješ život jen proto, abys mně to připomněl.“
“Máš pravdu, je toho víc. Tenkrát, když jsem se poprvé setkali, nebyl jsem k tobě upřímný. Můj úkol je víc než být přátelský k válečným zajatcům. Sbírám informace.“
“Jinými slovy, vyzvídáš pro Švédy.“
“Dá se to tak říct.“
“Takže, když jsi mě nechal utéct, neriskoval jsi život.“
“To je pravda, bylo to předem připravené.“
“A taky jsi mi lhal, když jsi mi řekl, že nejsi jeden z nich!“
“Ne, to jsem ti nelhal. Nenávidím, jak pustoší naší zem.“
“Tak proč pro ně vyzvídáš?“
“Protože, Simone, oni vyhrávají. Vzpomeň si na Jankov! Já chci být na straně vítězů. Jak všichni víme, jejich příští cíl je Praha, a mohou ji dobýt dvěma způsoby. Buďto další krvavou bitvou s kupou mrtvol nebo jiným způsobem“
“A ty chceš abych já byl ten jiný způsob. Mám pravdu?“
“Ano, máš pravdu.“
“Pokud ti rozumím, chceš abych zradil své vojáky a způsobil jejich smrt.“
“Ty jsi sám řekl, že nejsi jeden z nich. A co se týče zavinění jejich smrti, to vůbec není pravda. Když nebude bitva, nikdo nezemře a až Švédové okupují Prahu, nedojde k masovému vražděni. Stejně jako u Jankova, nabídnou rakouským vojákům, aby se k nim přidali a většina to udělá. Určíte bude rabování, ale ne vraždy. Švédský král bude chtít udržovat přátelské vztahy s další protestanskou zemí. My Češi budeme moci vyznávat naši víru a mluvit naším jazykem. No a pro tebe se jistě něco najde v nové vládě nebo v armádě. Přemýšlej o tom!“
Jan se na mě usmál, vstal a pomalu odešel, jako by neexistovalo na světě nic, co by mohlo vyrušit jeho klid. Obdivoval jsem ho, byl to opravdu statečný muž a také měl v mnohém pravdu.
 
Válka se vyvíjela tak, jak Jan předpokládal. V létě roku 1648 Švédové zaútočili na Prahu, obsadili Pražský hrad, okupovali východní břeh Vltavy a chystali se překročit řeku. Můj rozkaz byl chránit Karlův Most, jediné místo kudy by švédské vojsko mohlo vniknout do centra Prahy. Dostal jsem k tomu oddíl českých mušketýrů a když už jsem doufal, že Jan na mě zapomněl, tak se objevil.
“Tak co, přemýšlel jsi o tom?“
“Přemýšlel.“
“A uděláš to?“
“Udělám.“
“Dobře, poslouchám tě.“
“Mám skupinu českých mušketýrů k obraně Karlova Mostu, ale rakouští generálové nám nedůvěřují. Myslí, že bychom mohli přejít k nepříteli, a proto nás pozítří ráno vymění za rakouské vojáky. Já mohu dát rozkaz vyklidit most před tím, než bude obsazen Rakušany, takže bude chvíli nehlídán. Buď připraven za dva dny brzy ráno.“
“Děkuji Simone, budeme tam čekat,“ a Jan zmizel mezi davem.
 
Já jsem potom dlouho stál na západním břehu Vltavy a díval se na Karlův Most a na Pražský hrad. Pak jsem šel za svým velitelem a varoval ho:
“Mám informaci, že pozítří ráno se Švédové pokusí překročit Karlův Most. Musíme urychleně zajistit obranu.“
“Jak to víš?“
“Je jedno, jak to vím, musíme to udělat!“
Naléhavost mého hlasu velitele přesvědčila. 
“Dobře, svolej své vojáky.“
 
Proč jsem to udělal? Proč jsem zradil Jana? Byla to chyba? Často se sám sebe na toto ptám a nemám odpověď. Jediné, co vím je, že když jsem stál na břehu Vltavy a díval se na hrad, myšlenka že Praha, hlavní město mé země, bude okupována cizím nepřítelem, byla pro mě nepřijatelná. Praha byla okupována Rakušany a ti byli nepřátelé, ale ne cizí nepřátelé. S Habsburky jsme měli styky po staletí, v dobrém i ve špatném (většinou ve špatném), a věděli jsme, co od nich můžeme očekávat. Se Švédy to bylo jiné. Jak se budou chovat k našemu městu? Vyrabují všechno? Zničí ty krásné katolické katedrály? Použijí je jako skladiště pro svoji armádu, jako to dělal Žižka před dvěma sty lety? Nemohl jsem to vědět, ale nebyl jsem ochoten to riskovat. 
 
O dva dny později, brzy ráno, jsem čekal se svými mušketýry na naší straně mostu a díval se, jestli ještě jednou uvidím svého přítele Jana. Nemusel jsem čekat dlouho. Objevil se na druhé straně se skupinou vojáků, a jakmile viděl naši obranu, věděl, co se stalo. Podíval se na mě a ruka mu sklouzla k pasu s pistolí, ale já jsem na něj jen zamával a usmál se. V té chvíli mě mohl lehce zabít. Stačilo zamířit a vypálit, ale on to neudělal. Místo toho se taky usmál a zamával. Byli jsme přátelé, a to bylo důležitější než věrnost nějakým pochybným vladařům.
 
Švédové chvíli předstírali, že chtějí naši obranu prolomit, ale všichni jsme věděli, že válka se chýlí ke konci. Bojující země byly na pokraji zhroucení a nebyla ani vůle, ani prostředky k pokračovaní boje. Také jsme věděli, ze střetnutí na Karlově Mostě může být poslední bitva této války a že by to byla skutečná smůla v ní teď padnout. Bylo trochu střílení, křik a nadávky, a po chilli se Švédové stáhli.
 
Válka trvala ještě dva měsíce a v listopadu 1648 Švédové ukončili obléhání Prahy. Opustili zpustošenou zem a po jejích odchodu útlak katolické církve vzrostl. Vzpomínám na svého přítele Jana a říkám si, že asi měl pravdu.