Průduchy samoty
I.
tenkrát v listopadu mě okouzlila křehká dáma s fialovou blůzkou a fantazií co má za ní jsem naslouchala kopřivám - pálily víc než tohle střídmý citově rozčeřený bohatství čechrala mi sny
až změnila jsem ošacení chtěla jsem se líbit vyprahlé vdově z ulic jak malá holka přemýšlela o čem si budem v tmavých chodbách povídat hrála jsem to na knihy, básně a humorný příběh o kostlivčí dlani tou chlapec na mě mával když bál se zkoušení škola je životem holoubat na okoralý dlani uběhly listy a větry o dům hrály
s desítkou básní zakopla jsem o patník a věděla že tahle dáma pro mě není - je krásná ve své každodenní šedi a asi ji budu naivně vždycky milovat violoncello nám po jizvách hrálo
abychom se zrodily s vůní venkova to všechno ty představy společně se světoběžníky ztenčené o úder kladiva nebudeme - tak nač ta bolest tak zhurta a zaživa nikdy jsme si neřekly víc než co je dobrý den
nikdy jsem pro tebe neudělala víc než podržela dveře řeklas děkuji já rádo se dnes stalo úsměv byl pro mě dlouhý jak srpek měsíce za ním v dálce Jupiter jak osvícená hlava ušlapaná zemská planeta a já II.
jedno co dnes bude má usoužená lesní myško - promiň, já tě dřív ve tmě podzemní dráhy sotva znala škoda že jsem se tenkrát nezeptala co za příběh to nosíš do ulic - a kolik vlasů sis pro syny vytrhala kolik stránek ti zbývá odkrýt život - abych se mu s tebou smála - nic takhle si tě budu nadosmrti pamatovat jako lásku pro kterou jsem neuměla chvíli
ukousnout střep měsíce - a že mě bolel náraz do čirého skla a že zábly mě boty s ukousnutou špičkou jako lásku pro kterou jsem okousala ze života příliš mnoho až celý střep nám popukal a jestli se mlžilo, tak v mysli jenom se mnou
III. ta hudba mě tak nadchla až spolkla jsem kus hřbitova myslím už na jiného - tak promiň mi to utajený sežmoulaný hrdinství ten vysněný pán mi uniká za markýzy v živých snech utíká a vrhá jiné myšlenky jak dívat se líp na to jak mu je jak je mi tam někde s ním čelím obchodům - prázdným výlohám kde chtěla bych zažít
třeba jen čtvrtinu života poutníka který miluje až po poslední výhybce však nenaleznu
sotva vydýchnu název ulice kde bych se ukotvila s klidem pána čeká podobný osud jako dámu - v básních a ve vratké filozofii dívčího života balzám je smích a někdy trochu rum bolest je nutnost, zápřah - přírodní sladkost a někdy trochu um uběhly z klubka nitky v dáli a rty popraskaly s plnou pusou slov jen nezalknout se křičet jen bláznit - třepotat se - někdy to mrzí nebát se říct hmmm vyjít ven napít se a smát se IV. nakonec spím napůl ucha přilepená k polštáři
spolu s kučeravou liškou mrznu rzí skrz průduchy zamlžíš zrak na samotu a jestli vážně mrzne za oknem tak jsme jen rozpukané sklo ve světě kde nedometeš cestu k oltáři a kde jsme sami sobě oškliví zasloužíme odpověď skrz jezero potu neboj se jít výš být větší než promyšlené zlo
Léta Páně 2023, dne 16.2. věnováno autorem
Viviana Mori
|