Můj strýček Věroslav mne jako malýho vodíval po vsi a seznamoval snad se všemi psy, co jich obec měla. Nechával mě jimi očuchat, aby věděli, že tohle je náš kluk a vy na něho budete hodní, jinak česnek už mám připravenej a zatopit v kamnech, to je hned! Ty hodně známý „firmy“ jsem si pak mohl i pohladit a od těch přítulných si nechat oblíznout celej ksicht. Od brady až po čelo. Ti s většími jazyky mi u toho vytáhli i holuby z nosu.
   Seznamoval mě také s mými s předky na místním hřbitůvku a nechával mě zalívat kytky na hrobě konví, která byla větší jak já. Sice jsem o ni zakopával, ale byl jsem šťastnej a patřičně hrdej, že můžu strejdovi pomáhat. Od kostelíka pak nosíval mé tělíčko na ramenou, protože vycítil, že už mě nožky sotva nesou a to vždy zamířil k mostku a brával mě do hospody na limonádu. Tu žlutou, co chutnala trochu po citrónu a trochu po něčem jiným a moc mi chutnala.
   Hospodský Jarek mu taky říkal Věro. Byl to totiž jeho věrný kamarád z dětství. Jak jsem se později dozvěděl, sloužili spolu i na vojně u jednoho „regimentu“. Jo a taky mu zachránil život. Strýček si dal pivo a frťana a já vdechoval vůni fajfkových tabáků, kterou byla celá hospůdka nasáklá. Strejcové bafali, ťukali si s panáčky, tloukli kartami o stůl a každou chvíli vykřikovali „FLEK!“ a já pořád nevěděl kde a zmateně se rozhlížel. Oni se smáli a říkali strýčkovi: „Hele, Věrys, co to taháš za sebou za vocásek?“ a tím mysleli mě a vím naprosto přesně, že se mi to nelíbilo, protož mi jeden z nich říkal, že se umím krásně mračit. Pak mi řekl „Mraku, vyskoč si“ a plácl si na koleno a já se podíval na Věryse a on kývl, jako že můžu. Pak mi ten strejc dal kus lékořicového pendreku, který vytáhl z kapsy a bůhví, jak dlouho ho tam nosil. Chutnal bezvadně a tak mi pak dal ještě jeden a setřásl mě na zem, protože strýček už dopíjel. Možná mu ale jen přebrněla noha pod mým špičatým prdítkem. Mezi dveřmi jsem se se všemi rozloučil hlasitým „Ahoj“ a oni mi taky řekli ahoj a lékořicový dědek ještě dodal „A nemrač se tak mraku, nebo ti to zůstane“, zamával mi a já se později dozvěděl, že se jmenoval Mráček a tak asi věděl, o čem mluví.
   Pochůzky se strýcem jsem miloval, protože jsme spolu různě lumpačili a mě kolikrát nechal dělat i věci, které mi jinak byly rodinou zapovězeny. Byl jsem prostě vždycky rád, že strýčka Věrka mám. Přitom stačilo málo a strýček mezi námi vůbec nemusel být a já měl o hromadu vzpomínek míň.
   Bylo to chvíli před válkou, a jak říkala babička, jako by to byla předzvěst něčeho hodně škaredýho. Strýc a jeho kamarádi z návsi se chodívali samozřejmě za letních veder smočit do nedalekého rybníka pod farou. Tam mohli předvádět svá „mužná“ tělíčka místním děvčatům, zatínat svaly na rukách a následně se vrhat, jako největší borci, na vodní hladinu. Co na tom, že jejich „svalnatá“ paže vypadala spíš jako oteklá nit. Hlavně, že dováděli, skákáním v roztodivných pozicích ze stavidla do kalných vod, děvčata v úžas. Občas se do vody různě zahazovali. Chytili někoho za ruce a za nohy a s vypětím všech sil poslali onoho fešáka vstříc buchankám a pijavicím. Hulákali u toho na blízký les, až srny vyplašeně přestávaly přežvykovat šťavel a jeleni zdrhali do skal v naději, že se z nich snad časem stanou kamzíci. Švarní junáci prostě dělali skopičiny a hazardovali se zdravím jen pro to, aby se nějak zalíbili blízce sedícím dívkám vějícím věnečky z puškvorce a prstýnky z rdesna či jiné mokřadní rostliny. Děvčata se uculovala a tím burcovala pány kluky k nadlidským výkonům. Voda byla jako kafe, slunce v nadhlavníku a kapři, nahnání do odlehlých koutů rákosí, se líně povalovali u hladiny.
   A zrovna, když se na strýce usmála Anka od „Kovářů“, chytila ho při mohutných plaveckých tempech do nohy křeč. Vyprávěl mi, že to byla nesnesitelná bolest a najednou měl pocit, jako by ho něco táhlo pod hladinu. Hned mu v hlavě ožily všechny báchorky o zlotřilém vodníkovi, který zde pobývá už od dob třicetileté války. Každý rok si prý vybere jednu oběť. Strýcovi běželo hlavou, proč zrovna on a proč zrovna teď! V okamžiku, když si uvědomil, že je patrně zle a chtěl začít volat ke kamarádům o pomoc, vlítla mu vlnka do krku a hladina se nad ním uzavřela. Vyprávěl o palčivé bolesti na prsou a o tlaku v hlavě, která jako by se mu měla rozskočit. O tom, jak se snažil máchat rukama a zjišťoval, že mu to vůbec nejde. O pociťování strašného nedostatku vzduchu a neodolatelné touze se nadechnout. Jak se ho zmocňoval zmatek, a zaplavovala příšerná úzkost a pak… byla tma.
   Na břehu naštěstí kluci brzy zjistili, že Věrek chybí, protože byl právě na řadě na zahození do těch špinavých rozvířených vod. Kus od stavidla spatřili obří bubliny a věděli, že je zle. I když si vážnost situace jen těžko připouštěli, v mžiku mezi ty bubliny naskákali. První byl u něj právě kamarád Jarek a nahmatal jeho ruku. Ostatní mu ho pak pomohli vytáhnout na břeh.
   „No tak, Věro!! Do prdele, neblbni!“ křičel na něj Jarek. Děvčata ječela a labilní Štěpánka se dokonce odporoučela mezi blatouchy.
   Z okna fary pod kostelíkem vyhlížel krásný den pan farář a užíval si stínu, který kamenná fara poskytovala. Udělal si malou pauzu mezi psaním nedělního kázání. Rybníček měl jako na dlani a sledoval skotačení omladiny a probíhající jiskření. Měl pro ně pochopení, neboť sám byl ještě dost mladý. A zrovna, když se chystal od okna odejít, aby dopsal novou myšlenku, všiml si nečekaného rozrušení u stavěcí výpusti a velkých bublin nedaleko. Neváhal a vyběhl do zahrady. Okamžitě zamířil nejkratší cestou k brance, která téměř sousedila s rybníkem. Doslova ji rozrazil tak prudce, že ani nestačila vrznout. Když doběhl, Věrek už ležel na břehu a kamarád Jarek s ním třásl a sprostě křičel a hrubě „kristoval“. Když zahlédl pana faráře, zarazil se. Farář mávl chvatně rukou, čímž jasně naznačil, ať si klidně zanadává a zaklekl ke strýčkovi. Byl to muž vzdělaný a sečtělý, proto začal s „utopeným“ provádět různé prostocviky a ohýbal ho do zvláštních pozic, tak dlouho, až strýc vykašlal gejzír vody a začal dýchat. To už se probírala i Štěpánka, která celou akci tak nějak prospala. Když viděla klečícího faráře hledícího k nebi a velebícího Boha a za ním dávícího se Věrka, ponořila se raději opět do mdlob.
   Naneštěstí ještě před tím vším projela okolo na kole stará Králová. Jakmile uviděla strýčka ležet na břehu, nadávajícího Jarka a plačící děvčata, šlápla do pedálů, aby co nejdříve oznámila babičce, že její Věroslav je po smrti. Že se utopil pod farou a že je jí to moc líto, ať je statečná.
   Babička upustila vejce připravená na omelety a s nejstaršími dcerami vyběhla k rybníku. Když doběhla na místo tragédie, věděli už všichni na návsi, že přišla o syna. Strýček seděl zdrceně uprostřed zachránců a pan farář ji ujistil, že je všechno v pořádku. Babička v šoku nejdřív Věrysovi nadávala, pak ho líbala a hladila po vlasech, pak děkovala a líbala pana faráře a hned na to se mu za to zase omlouvala. Pak mu zase děkovala a líbala mu jednu i druhou ruku. Se slzami v očích a chvějícím se vzlykavým hlasem mu pak slíbila, že už nikdy nezapomene, přijít v neděli do kostela. Na mou hříšnou duši, pane faráři, a to až do sklonku svých dnů, bez výjimky, dodržovala.
   Vždycky říkala:„Náš pan farář, to je světec. Děcka musíme jít do kostela, abychom našemu panu farářovi udělali radost.“
   Když pak v požehnaném věku zemřela a v kostele se s ní loučila celá vesnice, byl to stále ten „její“ pan farář, který ji vyprovázel na její poslední cestu. Při smuteční řeči dal k dobru i tuto příhodu, která na tvářích všech vykouzlila krásný a kouzelný úsměv.
   Babička vždy upřímně doufala, že strýce tato zkušenost, která ho přivedla téměř až před práh smrti, přivede ho také k Bohu.
   Nepřivedla.