Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Strýček Věrek - Bramborové placky
Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! 
   Můj strýček Věroslav mě neustále překvapoval. Například když ve svých krátkých kalhotách náhle vstoupil do vysokých kopřiv, aniž by mě předem varoval. Úplně jsem ucítil jejich spalující dech, když je svou línou chůzí rozvlnil. Utrhl si tři kopřivové šlahouny a počal se jimi šlehat po holých rukách, od loktů až po ramena. Údajně tím celé tělo pookřeje. Pak si utrhl pilovitý list, chvíli ho žmoulal mezi prsty a vložil ho do pusy, rozkousal a s rozkoší ho polknul. Tvrdil, že takovej špenát z kopřiv je moc zdravej. Ani nevím proč, ale nepřesvědčil mě. A zatímco on tomu říkal kopřivová koupel a snažil se, abych mu uvěřil jak moc je to zdravé, zvlášť na revma, já jsem instinktivně udělal pár kroků zpět. Brouzdal se kopřivami, rochnil se a hrál si s nimi na honěnou. Nadšeně mi sděloval, že se hned cítí zdravější. Takový jako za mlada. Plný žáru a ohně. Musím přiznat, že tomuhle jsem opravdu věřil. Nedáno jsem si totiž na jednu kleknul a žár jsem cítil ještě dva dny. Dodnes nechápu, jak to dělal. Asi už byl vůči kopřivám imunní jako někteří zmijobijci vůči hadímu uštknutí. Jemu to holt dělalo dobře a já z toho mám pupínky ještě teď, když na to vzpomínám.
   Když se dost vypopelil a žahavci ho propustili ze svého sevření, všechny nás svolal a vyslal celou naší kumpanii s taškou vajíček k babičce, neboť v té době měla slepice ve vývinu a o snůšku nouzi. A tak jsme se proskotačili loukami kolem vesnice až k chaloupce milované babí. Lena mezitím stačila natrhat pro babičku pugét lučního kvítí, mazlit se s ním, točit se v piruetách, čichat k němu a v závěru ho zahodit, protože jí mezitím stačil celej zvadnout. Vtrhli jsme na babiččin dvorek, abychom ji oblažili dětským švitořením a vytrhli z letargie znuděných všedních dní.
   Když jsme se tam občas takhle všichni objevili, vyvstal většinou milé bábince menší problém a to, jak a čím zahltit naše nenasytné krčky. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Ačkoliv jsme byli vesměs zmlsaní a jen tak něco do huby nevzali, přesto se po zralé úvaze rozhodla pro malý experiment. Sice to byl risk, oškrábat půl vagónu brambor, nasypat pytel mouky s několika vejci a uhníst kopec těsta, ale přesto se na něj, s nadšením sobě vlastním, vrhla.  Z něj potom vytvořila zkušební vzorek. Dvě obyčejné, suché placky. Zatopila v kamnech, a když plameny strávily několik polínek a plotny se rozpálily na správnou plackovou teplotu, vzala ony dvě, jinak zcela nezajímavé hmoty a hodila je na kamna jako zkoušku pravdy.
   Byla to jen chvilka a chaloupkou se cosi rozvonělo. Ferda upustil klacek, s kterým honil slepice. Léňa si přestala dělat bábovičky z písku, které jí stejně nešly, což doprovázela rychlomrkáním a já s Lumírem přerušil krmení pavouků pochytanými mouchami od hnoje. Všechny hlavy se pomalu stáčely ke stavení. Bylo to, jako když se na chvíli zastaví čas. Čichové buňky hledaly správný směr. Všude bylo ticho, aby ani sebejemnější hlásek nenarušil signály vysílané do mozku přes čichový radar. Jen mouchy kolem bzučely a v trávě cvrkali koníci. Na chvíli jsem měl pocit, že i ti zmlkli. Napětí, přimhouřené oční kontakty a pak… hromadný start.
   Valili jsme se chodbičkou jako divoká voda při povodni. Dokonce jsme byli snad i stejně špinaví. Málem jsme se nevešli do futer, jak jsme pospíchali za bramborovou vůní. Než babička stačila mrknout okem, stáli jsme u kamen a pozorovali dvě podivná kola se spálenými hnědými puchýřky. Natahovali jsme své dětské krčky a pec na nás dýchala svým horkým dechem, který nás nepouštěl příliš blízko. Vykulené pohledy se ptaly, co to je, že se to nevaří a jen tak to čmoudí na holých kamnech.
   „Už jste jedli bramborové placky, milánkové?“
   K vykuleným očím se přidaly i spadlé čelisti. Vrtěli jsme hlavami, že ne. Jen Lumír se drbal na hlavě a říkal, že si myslí, že možná jo, ale jelikož „myslet, znamená hovno vědět“, jak říkal Věrek, nikdo ho nebral příliš vážně. Babička podebrala jednu placku, dala ji na talíř a omastila ji z obou stran sádlem. Pak ji roztrhla na čtyři dílky a každému z nás dala jeden do ruky. Placky správňácky hřály a vůně rozehřátého sádla zasnoubeného s bramborovým těstem, nás nikoho nenechala chladným. Bylo to hodně zvláštní a mohli jsme si to vzít do ruky a nikdo nás za to nehuboval. Nejdřív jsme jen uždibli a podívali se na sebe.  A ono to bylo dobrý! Na tom se naše dětská rada usnesla, a to puze očima, téměř okamžitě. To už Ferda pokukoval i po té druhé. S tou babička udělala stejný krátký proces a vzápětí v nás opět, jak jen to říct, tak nějak… zmizela. Prostě do nás vklouzla.
   Od té chvíle už se bábinka nezastavila. Nestačila placky válet a házet na plotny. Stáli jsme ve frontě, jak u řezníka na maso. Jakmile jsme obdrželi zásilku rovnou do ruky, běželi jsme s ní okamžitě ven na dvorek. Usedli jsme na lavičku a přehazovali si s ní v rukách, aby tolik nepálila. Nikdo nepřiznal, že by mu to nějak vadilo. Naopak. Smáli jsme se tomu a o to víc, když Ferdovi několikrát upadla do jetele mezi mravence. Ještě s posledním soustem v puse jsme zase pádili ke kamnům pro další várku. Na babičce bylo vidět jak je šťastná, že se jí podařil takový skvělý kulinářský tah. Netrvalo dlouho a na kamnech přistál poslední rozválený kus. Jelikož jsme už měli všichni plné teřichy, ale hlavně dobré vychování a šlechetná srdce, přenechali jsme ho samotné babičce, aby taky věděla, jakou dobrotu to vlastně vykouzlila.
   Těžce jsme odfukovali a leželi v trávě mezi lezoucí havětí, kterou přilákala vůně sádla na našich upatlaných rukách. Mastná jsme měli i kolena, na která jsme si odkládali placky v pauzách mezi žvýkáním a nádechy rozkoše. V duchu jsme blahořečili babičku a proklínali naší chamtivost, která z nás udělala nepoužitelné koule. Porovnávali jsme si vypouklá břicha, dohadovali se kdo má větší, plácali si na pupky  a smáli se jak potrhlí. Leželi jsme ve stínu vysoké břízy a pozorovali její vlnící se větve, přes které prosvítalo odpolední slunce, jehož paprsky nás nutily přivírat oči. Jemný letní vánek nás ovíval, hladil nás po čelíčkách a zpíval zvláštní šumivou melodii do našich pomalu hluchnoucích uší.
   Babička později vyprávěla, jak se strašně vyděsila, když si vyšla ven vypít mátový čaj, který tak milovala. Nic netušící vyšla s pocitem dobře odvedené práce a v tom zahlédla na zemi čtyři nehybně ležící mrtvolky. Málem jí prý ten hrnek vypadl z ruky a musela se opřít o branku. Tělíčka byla ledabyle pohozená v pažitu a jí se na chvíli doslova zastavilo srdce a nebyla schopná dalšího kroku. Už se viděla na loži pekelném, obklopená Luciferem a jeho pohunky, kteří pod ni přikládají stále větší a větší polena. Plameny snad celého pekla jí olizují tělo a čerti se smějí a Belzebub křičí: „Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! Sakra, kde jsou ta velká polena! Sekejte! Řezejte! Přitápějte! Ať se smaží vražednice…!“ Marně vzpomínala, co mohla udělat špatně a co její děti, jak ty se budou tvářit, až jim řekne, co provedla. Tiše a s pokorou se prý pokřižoval a prosila Boha, ať to není pravda.
   V tom Lumča pohnul rukou a otočil se na bok. Zkrátil tak její trápení a celá tíha z ní spadla, až se zem otřásla. Uvědomila si, že tihle čtyři přežraní malí „skřítci“ se už prostě dál doplazit nedokázali a usnuli tam, kde jim těla uvadla. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se radostně vrátili za strýčkem, jen co proloupneme oko  a protáhneme si tělíčka s pocitem dobře prožitého dne. Nutno ještě podotknout, že kolemjdoucí nakukovali přes branku a usmívali se nad tou scenérií a babička sedící na lavičce přikládala ke rtům svůj ukazováček „pssst“, kterým je vybízela k mlčení, aby tak ochránila náš bezelstný spánek.
   Druhý den jsme s Věrysem natrhali plnou náruč velkých pampeliškových lupenů a šli dát králíkům. Králíky měl všechny pojmenovaný. Dověděl jsem se, že tahle černá zaječice, co bude mít brzy malý králíčky, je Kleopatra, a ten „bejček“ dole je Kuliferda nebo tak nějak. Postupně jsme lupení nastrkali všem zájemcům, jen bílá zaječice hned pod střechou ostrouhala  a ani „bejček“ nic nedostal. Toho naopak strýc vyndal ven a bylo srandovní, jak ho tak držel za kůži na hřbetě a nožičky mu visely ve vzduchu a mírně se pohupovaly ve větru. Čumáčkem zrychleně pohyboval, až mu fousky poskakovaly a pomrkával jak rozrušená Magdalena. To byl také jedinečný okamžik, kdy jsem si ho mohl pohladit a seznámit se s jeho jemným kožíškem, aniž bych riskoval amputaci některého z prstů. Věrek mu řekl: „Tak pojď, ty kuliferdo a ukaž, co umíš,“  a strčil ho k té bílé samici, co lítala sem tam, až se jí vířil prach v pokojíčku. Odhadoval jsem, že se jí asi nelíbí, že se musí mačkat s Kuliferdou, protože tam bylo tak málo místa, že si Kuliferda musel doslova vlézt na ni, aby se vešli.
   Věrek si zapálil a vymetl „bejčkův“ kotec od bobků. Nacpal mu tam čerstvé seno na podestlání, které jsem mu ochotně podal hned poté, co jsem si k němu přičichnul, neboť vůni sena miluji. Opřený o kotce pak spokojeně pozoroval tulící se králíky. Vítr k nim, čas od času, dovnitř zavál cigaretový kouř, aby jim zřejmě navodil tu správnou atmosféru. Pak mi najednou řekl něco jako „ten dupe, co?“ a já poslouchal, až mi málem vypadly uši z hlavy, ale žádný dupání jsem neslyšel a tak jsem si řekl, že těm dospělým, my děti, někdy prostě nerozumíme. Po chvíli samec jemně kviknul a vyvrátil se znavený na záda a narazil do dvířek.  Nebýt tam jemnooké drátěné pletivo, vypadl by blbec až ven a bylo by mu to v tý chvíli určitě úplně jedno a ještě by se tomu smál. Strýc na mě mrknul, zašlápl oharek a vytáhl těžce oddychujícího „Kuliferdu“ ven. Pohladil ho po uších, políbil ho na čelo a šoupl domů. Řekl mi, ať mu hodím pár "mlíčáků", že se potřebuje posilnit. Až později mi „světem“ protřelá sestřenice Magdalena barvitě vyjevila, co znamená „dupat“ a já se červenal až do večera a pak pokaždé, když jsem míjel kotec s těmi chlupatými nestydami.
   A tak nejen obrazem tetičky, ale i díky funícímu Kuliferdovi jsem byl obeznámen s erotickým dusnem české vesnice…
Léta Páně 2024, dne 2.1. věnováno autorem Oskar Koblížek
Share
  
7.1.2024 | 11:49    Oskar Koblížek

Ty zaječice mě teď budou asi pronásledovat ve všech mých zlých snech. Doufám, že mě nedostanou lacino! :o))) Budu se jim muset podívat na „zoubky“. ;o) Slibuju.
7.1.2024 | 8:40    Pavel D. F.

Přiznám, že jsem se tak zabral do děje, že jse si žádných "zaječic" ani nevšiml. Jako vždycky moc pěkné vzpomínky na dětství zpracované s citem a talentem.
5.1.2024 | 13:34    Oskar Koblížek

Milá Tess, tak tohle je snad nejlepší, co se autorovi, jako jsem já, může vůbec přihodit. Upřímný smích. O to popravdě celou sérii usiluji u všech čtenářů. Těší mě, že to funguje a nejde jen o jakýsi nostalgický blábol. To tvé „převrátit kočár“ jsem slyšel poprvé, ale strýc by se asi smál nejmíň půl dne a pak pokaždé, kdy by si na to vzpomněl. :o)) 
Se „zaječicemi“ jsi mě upřímně odrovnala. Vůbec jsem o tom takhle nepřemýšlel a upřímně řečeno mě to při mnohém přečtení vůbec netrklo. Z hlediska druhů je to řádný nesmysl, ale řekni to malému dítěti. :o))  :-D
Pokusím se to v originále nějak upravit (ale jak se jim to vlastně říká? …Králičice?). Moc díky za skvělé oko a bystrý mozek. Měj se krásně.
3.1.2024 | 12:39    Tessa

Zasmála jsem se od plic. Vážně se těším na každé pokračování, protože umíš udržet "lajnu" a člověk se při čtení nenudí ani na moment. Ať už jsou to ty sugestivní popisy nebo dětské "mudrování" nad někdy nepochopitelným světem dospělých.
 
Mimochodem, u nás na dědině se o tom "odpadlém" samci říká, že "převrátil kočár":D
Jediné,co mi tam trochu skříplo, bylo míchání králíků a zaječic. Přece jen jsou to dva odlišné druhy