Ta zazděná okna, to je teprve marnost a zmar!
Jako divadelní papundeklové kašírování.
A podle filozofa (doposud žijícího!) –
jenž se dušuje, že to, co nevidíme, a na co
nemyslíme, neexistuje – není uvnitř nic.
 
Ani tříska z rakve, ani zakutálený medailonek
zemřelého s podobiznou jeho matky, ani vzduch,
ani vzdech, ani nevzdech, ani jasná tma, ani
temné světlo... Výsledek je nula. A není tam
ani ta nula... et cetera in infinitum ad absurdum.
 
Ani to nic tam není! To místo není! Mluvíme-li však
o tom místě, myslíce na něj, pochopitelně že existuje.
A v onom prostoru, sto let zazděném, se pak občas
cosi pohne, cosi se ozve jakýmsi pazvukem, pohne
pahýlem, paznehtem. Kdysi krásná a mladá slečna
 
Julie, dnes strašidlo k pohledání a, z hlediska striktní
nekrofilie, k pomilování vás chce vroucně obejmout.
A je jen na vás, vyšplháte-li do koruny staré hřbitovní
lípy a vyprostíte z větví prochladlý Měsíc anebo
zavřevše oči, oplatíte Noci stejnou mincí.