Kráčel jsem cestou v polích
klasů ještě nezralých
až došel jsem k potoku.

Se slzami v očích,
přidal jsem do kroku

už nemám důvod žít
přišel jsem o vše
co mohl jsem neztratit

o lásku,
a vina na mých bedrech

z vesnice v dáli
k uším mi dolét zvonů hlas
asi mše.

Za mou duši
lidé se modlí
kam vedou mé kroky
nebo mě zahlédli.

Tu pojednou cosi můj zrak upoutalo
v té bystřině něco středem plovalo.

Věneček z kvítí.

Vonička
a druhá a další
a támhle v kořenech olší
jako do tenat chycená
copak On mě ještě stále zkouší
ještě není má duše ztracená?

jednu jsem tedy z potůčku vylovil
a hnán zvědavostí
proti proudu se vypravil
jaká dívčina ženou chce se stát?
naději do voniček vložila
květy po vodě posílá.

Ta pole ještě málo vzrostlá lesy teď střídají
krajina ne nepodobna ráji
vlnky s květy stále si hrají
panenská scenérie, až dech se tají

snad nejsem první, kdo v těchto místech stojí
třeba už jen kousek cesty zbývá
abych nalezl tu
co neposkvrněná příroda mým očím ukrývá

sílící teď šumění vody
předznamenává vodopád
mezi stromy skála
z jejíhož nitra tryská dolů
do tůně
v jejímž středu kámen jako mohyla
jako pomník minulosti
jako hrozivá předzvěst budoucnosti

zahlédl jsem siluetu,
na vrcholku nad tím pramenem
kterak několik těch květů
vhodila vstříc neznámému světu
do té tůňky
kde žilka stává se potokem

zrakem cestu hledám,
teď se přeci nevzdám.
takhle nemůže cesta skončit.
dívka musí mi prozradit proč

Beznaději!

proč trávíš duši
proč mi sdce tolik buší,
když nevím jak
nejsem pták

proud vody není provaz
skalní stěna příkrý sráz
vztek se mnou cloumá
po zádech přeběhl mráz
tak Bože,teď se předvěď
a zachraň svou ovečku
ukaž mi tajnou cestičku
na vrchol skály mě doveď

šálí mě zrak
či boží vtip?
Nebo jen nedíval jsem se líp?
a přehlédl jsem náznak
jakoby ve skále za jednou její hranou
úzké velmi strmé schody
ty mohou být branou
z tohoto odporného bludiště

Beznaděje.

blíží se vrcholek a konec mého putování
vidím oheň a kotlík nad nímž se postava sklání

asi ztropil jsem hluk
neb všimla si příchozího a pozvání,
které na mne zvolala
jako když ta nejkrásnější zvonkohra zní

toho hlasu melodii
musím sobě uchovat
nikdy neslyšel jsem nic
co dokonalosti blížilo by se
když vyšla mi vstříc
a stín přestal krýt její tvář
nebesa

není přec možné,
aby Tizian znal ten obličej.
Jako by už před staletími věděl
o novém zrození madonny
jíž teď vidím před sebou
v podobě této ženy

do tyrkysových očí hledím,
ztatil jsem hlas

lehký ruměnec v líčkách hebkých jako mech
dívka v plátěných šatech
krásná, až tají se dech
vnímám jen pohyb rubínových retů
v ruce svírám věneček z květů

je to nějaká nová past?
mysl mou srdce začíná mást
začínám cítit tu bolest zamilování
když do očí zpříma mi hledí

mlčky mou ruku do svých vzala
a k ohni odvedla
usadili jsme se na zbylé květiny
a beze slov pozorovali plameny

s hlavou teď sklopenou
počala vyprávět 
a já ji viděl jinou
ženu životem zkoušenou
a přeci ne zničenou.

upřímnost,
s jakou popisovala krutost
ve mě vzbuzovala zlost
nad sebou samým,
má bolest jen slabý dým
zatím co její život požár spáleniště

neštěstí ruku v ruce s zoufalstvím

ještě dlouho o svých strastech muvila
když potom skončila,
vzhlédla do mých očí a ještě dál,
nemohla však vidět nic...

Já plakal.

Uvědomil jsem si až později
ona věřila v příchod někoho kdo pochopí
že přes všechny útrapy
zachovala sobě úctu respekt a naději

stírala mi slzu za slzou
a větou poslední
odhalila pravdu normálně tak obyčejnou
z jejích úst pochopil jsem však moudrost v pravdě nevšední

Řekla jen

"Není lásky bez bolesti,
Beze smutku nepoznáš štěstí"

A já věděl že jsem ztracen.

co jen byl jsem to za blázna
který skončit chtěl skokem do prázdna
cítím až posvátnou bázeň
o život svůj a její
viděla ve mě znovu nalezenou naději

už nikdy nechci ztratit
kterou náhoda dovolila mi najít.
spánek je můj nepřítel
každá vteřina
ve které nemohl bych její dokonalost cítit

nad čajem který svařila
nad ohněm co tělo zahřívá
vyprávěli jsme jeden druhému
jak už to bývá
o snech, plánech tajemstvých
ten tam byl prvotní ostych

připadala mi tak známá
jako když znáš někoho od kolébky
ta iluze nezdála se býti klamná
to osud vedl mé kroky
hledali jsme se celé roky
aby vymanili jsme se ze stoky
našich životů

a mohli jsme vyřvat celému světu
teď už jsme spolu
ani smrt nás nerozdělí

červánky už noc v den mění
my stále neznaveni
cítím intenzivní její vnímavost
když přiznávám
nikdy neměl jsem ani chuť bojovat se smutkem
a jen sám sebe litoval
pravdou je že ani nemám kuráž
abych s životem skoncoval

a ta dívka nebohá
snad myslela že uprosí boha
když vzala mě za ruku
a odhodlala se k fatálnímu kroku
že vedla mě ke strži
kde ukáže se
co naše nově nalezená láska vydrží

vykročila k tomu srázu
už jen jediný krok zbývá
můj charakter v tu chvíli zasáhl
a já ruku strachem zpocenou stáhl

v tom nekonečném zlomku vtteřiny se na mě dívá
v očích nevyřčenou otázku
jejíž odpovědí jsem já

dokonala ten pohyb posledního kroku
a já místo,abych stáhl jí zpět
nechal jsem jí odejít na onen svět

nedokázal jsem vztáhnout k ní ruku
snad ze strachu ze svého skonu
o vteřinu později

zapoměl jsem na ni
a malinkaté světýlko ve tmě 
naději

viděl jsem jen sebe.
.....................................................

Když vypomínám na poslední chvíle
paměť mě klame
nepamatuji si toho hlasu melodii
co uchovat chtěl jsem jako relikvii

před očima jen jediný obraz

ta skála
ten sráz
to co měla v očích nebyla otázka
bylo to poznání
že mou největší slabostí není vůle či strach
ale sebeláska

Odešla čistá duše,aniž by musela
ve mě vložila svou důvěru,
to proto zemřela

temně rudý uprostřed tůně ten kámen
ta předzvěst budoucnosti hrozivá
ze skály dál tryská ten pramen
avšak voda už květů pozbývá.

neplavou zde již věnečky z květů
a já přikován ke svému životu,
nikdy nedozvěděl jsem se její jméno

snad už není tak smutná
snad odpustí mi tam nahoře
v nebíčku
že zbytečně pláču teď pro ni
pro svou Voničku.