Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka jsou různě namontovaná a nainstalovaná, a pak jsou tady ta, která jsou všemožně přeházená a často ztracená. Někdo má o kolečko víc a jinému se zase nedostává. Často si přejete ta kolečka všechna najít a vrátit na správná místa, ale ono to už nejde. Mnozí je mají již poztrácená navždy a hodně z nich by je už zpátky ani nechtělo a všichni už jen čekají, až je zase jiná kolečka odvezou. Odvezou na jejich poslední pouť.
  
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla.
   Byla malá, tak sotva metr šedesát. Kulaťoučká, s úsměvem nevinného dítěte. Pokud si ji dobře prohlédnete, zjistíte, že má téměř dokonale kulatý obličej. Když se pak do toho obličeje ještě vyloudí úsměv, pak se zrodí právě onen výraz, o kterém se říká, že se usmívá jak měsíček na hnoji. Úsměv zcela odzbrojující, bezelstný. Tedy aspoň na první pohled. Taky ale uměla být dokonalá potvůrka. Co potvůrka, přímo mrcha. Některé věci měla v hlavince řádně srovnané a promyšlené. Dokázala spřádat nitě intrik a být pěkně protivná. Nic na tom nezměnilo ani to, že se narodila mírně retardovaná. Rodiče taky asi nebyli žádní Einsteini, jak jsem se doslechl a o otci dokonce kolovalo, že Emilku v dětství zneužíval. Se svým mentálním handicapem se ale pomalu vyrovnala a dokázala s ním spokojeně žít a prožít se až sem. Snad proto, že dokonale naplňovala ono Ježíšovo - Blahoslavení chudí duchem.
 
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a přitom by mi klidně mohla dělat mámu.
   Dělilo nás tehdy od sebe dvaadvacet let. Ovšem ve stínu její pošetilosti si toho člověk vůbec nevšímal. Milovala chlapy a neustále s nějakým laškovala. Jen si nejsem jistý, jestli někdy vůbec nějakého měla. Chvílemi se chovala jako sexuchtivá dračice a jindy zas při vyřčení slovíčka soulož omdlévala jak nevinná panna z dob F.L.Věka. Naučila se používat různé dvojsmysly, které často a s oblibou používala. Ne vždy přesně na pravém místě, ale to jí nevadilo. Jestli věděla, co znamenají, to je ve hvězdách, ale asi něco tušila. U místních chlapů byla právě proto docela oblíbená. Dělalo jim dobře, že všemu, co řekli, věřila. Zvonivě se pak smála a občas na sebe nechala i sáhnou nějakou tu vrásčitou chlapskou ruku. Díky oblým tvarům a opravdu velkým prsům, které po vypuštění z popruhů spolehlivě dopadly skoro až na břicho, bylo totiž na co.
   Pak sice dělala uzarděnou, ale jinak si při tom vrněla blahem. Ani ona neváhala s nějakým tím dotykem, což se zase zamlouvalo vitálním starouškům. Různé „měření“ bicepsů, položená ruka na rameni či na stehně, když jim něco šeptala, či náhodné ťuknutí ruky kolem třísel, když se otáčela a jako si dotyčného nevšimla. To pak zavýskla a zahrála divadlo s jakoby překvapením a úlekem a pak zas ten zvonivý smích. Samozřejmě to všechno jen v rámci bezpečného škádlení.
   „Oskare.“
   „Co je, Emily?“
   „Neříkej mi tak,“ zamračila se na oko a vždycky do mě praštila pěstičkou, „můžeš mi nasadit ponožky? Mě hrozně bolej záda a nemůžu se vohnout.“
   „Pro tebe, Emčo, modrý z nebe,“ usmál jsem se a to už zas dělala stydlivou a přitom si mě vedla za ruku na pokoj jako milence.
   „Dobrý den, paní Hajná,“ pozdravil jsem její spolubydlící.
    Paní Hajná je chytrá a zná spoustu věcí, ale už se jí dost všechno motá. Měla zrovna smůlu, že vyfasovala Emilku. S Emilkou to totiž opravdu není žádný med. Bývá občas tvrdohlavá a mívá období, kdy se snaží diktovat rytmus na pokoji. Když přišla do zařízení, chtěla rohový pokoj a tak na ní padnul zrovna tenhle. Dolil jsem paní Hajné čaj do hrnku.
   „Děkuju, pane doktore,“ a usmála se očima a to všechno jenom proto, že jsem jí občas zasypal opruzeniny a donesl prášky nebo změřil teplotu.
   Marně jsem ji mnohokrát vysvětloval, že nejsem doktor, ač jsem celý v bílém, ale už jsem to vzdal. Přijal jsem její nabídnutou ruku a pohladil ji. Usmála se a pohlazení vrátila.
   „Ty ponožky,“ tahala mě nedočkavě Emča za triko. Žárlila.
   Sedla si a vystrčila na mě silnou nohu plnou modrofialových žilek.
   „Páni,“ zacpal jsem si nos, „kdypak sis je naposledy umyla?“ musel jsem ji trochu poškádlit.
   Smála se a řekla mi, že jsem protiva. Musím říct, že na nohy zas byla pedant. To zas jo. Myla si je pravidelně a starala se o ně vzorně.
   Maminka jí totiž jako dítěti řekla, že o nohy se musí starat, neboť ji budou nosit celičký život a nikdo jí je za jiné nevymění a ona si to vzala k srdci a vytvořila si pevný návyk jejich ošetřování a toho se celý život držela. Maminka by na ni opravdu mohla být pyšná.
 
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a přitom byla už několik let v důchodu.
   Když jsem ji potkal poprvé na dlouhé chodbě domova klidného stáří, vůbec mě podle jejího svěžího vzhledu nenapadlo, že už je tak letitá. V tom mírném šeru mi přišla jako holka se zastydlou pubertou a prostě jsem jí nenuceně začal okamžitě tykat a téměř ve stejnou chvíli si ji oblíbil. Asi to bylo právě tím, že se chovala jak velké dítě. Hned jak mě uviděla, pozdravila a zeptala se, jak se jmenuju. Prý jí připomínám jednoho kluka od nich z ulice, který chytával malý rybky v potoce a pak je prodával po padesáti haléřích místním rybářům. Jmenoval se Ota a kulhal na pravou nohu. Když zjistila, že jsem také na „O“, připojila se ke mně jako pes a chodila za mnou jako ocásek. A tak tomu bylo vždy, když jsem měl službu a ona si mě vyčíhala.
   A  mluvila. Nepřetržitě.
   Vyptávala se mě, jestli jsem ženatej, a když jsem ji ujistil, že vskutku jsem, tak se mě zeptala, jestli bych s ní chodil, kdybych nebyl. Od té doby se mě pravidelně tázala na rodinu. Jak se má moje manželka a co dělají děti a kladla mi na srdce, že je mám všechny od ní pozdravovat, což jsem poctivě činil. Otázky se jen hrnuly a já jí na ně trpělivě odpovídal a neměl tu sílu jí nikterak odseknout. I když se to opakovalo den co den. Den co den ty stejné otázky. Den co den ty samé odpovědi. Nevadilo jí to. Byla to jen taková její hra. Ve skutečnosti ji to asi vůbec nezajímalo. Prostě jen mluvila. Měl jsem ji rád a ona si oblíbila mě. Často jsem si říkal, že sem snad vůbec nepatří. Mezi těmito často protivnými, rejpavými a věčně nespokojenými jedinci byla jako malé bláznivé sluníčko.
 
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a už si často nic moc nepřipouštěla.
   „Oskare,“ vyběhla za mnou na zatemnělou chodbu, „prosím, spadla mi náušnice“
   „Cos dělala?“ zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď, „co záda? Ještě bolí?“ Prohledával jsem podlahu kolem postele. Paní Hajnou ráno odvezli do špitálu na jakési vyšetření a tak neměl kdo vyvětrat. Otevřel jsem okno.
   „Už je to lepčí,“ křepčila kolem mě, „co děláš?“
   „Hledám tu náušnici.“
   „Aha…, ale ona mi spadla do umyvadla“
   Narovnal jsem bedra a dlouze se na ni podíval. Přivřel jsem přísně oči a chtěl jí něco říct, ale místo toho jsem strnul. Teprve teď, ve světle pokoje, jsem si všiml, že je celá nahá. Viselo na ní všechno, co viset mohlo a klepalo se to pod jejím smíchem.
   Ozvala se gumová kolečka úklidového vozíku, která před tím zřejmě projela něčím lepkavým a prapodivně mlaskala o linoleum. Do pokoje šplouchavě vjela s pěnivými kýbly Alenka. I když… vzhledem k tomu, že dříve hrála košíkovou neboli basket, měl bych spíš říkat Alena, ale jelikož to byla skvělá dušička, která svou povahou připomínala milé štěňátko a přímo vás tím vybízela, abyste si ji pohladili, nikdo jí jinak než Alenka neřekl. Já, nahá natřásající se kulatá Emílie a skoro dvoumetrová Alenka s mopem. Pohled pro bohy.
   „Emily! Okamžitě se obleč a pojď mi ukázat, kam že ti ta náušnice spadla,“ přikázal jsem jí a musel jsem přitom zadržovat smích, neboť Emilka z toho svého smíchu začala škytat a to už prostě nešlo vydržet. Smích se jí proměnil v jakési hýkání a tak jsem raději odešel do koupelny.
   „A spadly,“ škyt, „… mi tam,“ hýk, „…obě!“ slyšel jsem za sebou škytající a funivě se oblékající Emilku.
   „Takhle tady už chodí deset minut,“ řekla suše Alenka, „pořád tě sháněla a nikomu nechtěla říct, vo co jde. Možná je tam hodila schválně, když Hajnou vodvezli. Nudí se. Kdo ví, jestli vůbec nějaký měla,“ dodala a mop skočil svého pravidelného placáka do růžového kýble a barevné bublinky voňavé pěny potřísnily nejbližší okolí.
   „Emi, zavolám Lojzu a on to rozdělá a prověří. Souhlasíš?“
   „Není tady,“ pronesla jen tak mimochodem Alenka, „dneska jel pro tu opravenou postel z dvacítky. Ví Bůh, kdy se vrátí do hnízda. Bude dělat, že už to v pracovní době nestihl a přijede až zejtra, jak to dělává vždycky.“
   Nedalo se nic dělat. Emilčin smutný psí pohled mi dával na výběr jedinou možnost. Další pouštění vody v umyvadle by také mohlo domnělé náušnice vyplavit až do místní čističky. Pokud tam už nejsou. Poskládal jsem se pod umyvadlo jako lego a jal se odšroubovat spodek sifonu. Bohužel jsem musel zabrat oběma rukama, protože Alois to snad zalepil či co a to zase protestovala odpadní trubka. Ta se všemožně kroutila, jsa nikde nepřipoutána a při každé manipulaci se snažila opustit spoj a způsobit katastrofu.
   „Počkej, já ti to podržím,“ objevila se po mém zakurvování ve dveřích Alenka a přihlížející Ema vyprskla smíchy. Zřejmě ji vzácně napadl dvojsmysl nastalé situace.
   „Aby ses nepotento,“ zamračila se na ni košíkářka a jak tam tak stála mezi futry, tak mě najednou ty dveře přišly strašně malý.
   Musel jsem zase vstát a upravit okolí, abychom se tam oba vešli.
   Pomalu jsme se pod umyvadlo nasoukali. Musela skrčit své nohy a prohnout se v zádech a tím ke mně přisunout svůj upnutý hrudník v triku s nápisem HAWAII. Uchopila trubku velkýma ruka a pevně ji sevřela. Leželi jsme pokrouceni a ruce vzájemně podivně propleteny, abychom si vytvořili potřebný prostor pro naše instalatérské dovednosti. Já jsem si nakonec musel položit nohu na její nohy, abych lépe zabral a přitom se zády opíral o zeď. Leželi jsme na chladných dlaždičkách jako dva milenci. Zřejmě boží pohled, neboť Emily z toho měla neskonalou srandu a zároveň druhé Vánoce. Jen jsem se děsil okamžiku, kdy se v tom „dětském“ mozečku zrodí myšlenka, vyběhne na dlouhou chodbu, bude hlasitě tleskat a vykřikovat: „Oskar a Alenka se milujou, Oskar a Alenka se milujou!“
   Sifon byl schován za jakýsi porcelánový kryt, který sahal od umyvadla až na zem a jednou hmoždinkou byl dokonce přišroubován k podlaze.
   „Probůh, nač to tady je!“ vztekal jsem se.
   „Asi kvůli estetice, ale jinak úplně na hovno,“ pronesla suše Alenka a já jí musel dát zapravdu a zároveň se smát.
 
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a radovala se z každého dne.
   A měla jich doposud na svém kontě zhruba kolem dvaceti tří tisíc.
   Vlasy, zbytky mýdla a zubní pasty, to všechno překvapivě homogenně promícháno se špínou vytrysklo zpod víčka a přistálo na podlaze a z velké části na našich obličejích.
   „Kurvadele!“ splynula dvě ostrá slova dohromady v naprostém souladu. Vulgární unisono vyplnilo celou koupelničku. Nebylo kam uhnout. Já byl v té menší mezeře a tak jsem si ještě mírně „rozsvítil“ ťuknutím o držák, jak jsem instinktivně hlavou uhýbal před útokem slizu. Zbytečně. Soukali jsme se ven. Vyklepl jsem zbylý obsah do kbelíku.
   Cinkly.
   Opravdu tam byly! Dvě drobné, zlaté náušničky s rudými kamínky. Náušničky, které dostala od své maminky před mnoha lety. Mírně slzela, když je znovu uviděla. Stála tam celou dobu se zaťatými pěstičkami a s palci hluboko vnořenými do nich, jako malá holka. Alenka je pečlivě omyla v saponátu a Emilka je pak po celou dobu svírala v rukách, až jí mírně zmodraly. Našrouboval jsem deklík zpět a jen lehce přitáhl. Co kdybych tady byl příště sám. Opláchli jsme si obličeje. Alenka odešla za svým opuštěným mopem a Emilka mi poděkovala.
   „Děkuju,“ a pak mi ukázala, abych se k ní naklonil a dala si prst před pusu a naznačovala, že mi něco poví. Vyhověl jsem. V tom mi na tváři přistála vlhká, uslintaná pusa a Emílie s kviknutím prchala do pokoje, jak jen jí to její staré nožky dovolily.
 
   Emílie byla holka, která nikdy nedospěla a stále se bála, že ji na stará kolena pošlou pryč.
   Emilka měla ještě bratra Emila. Ten bydlel někde na Moravě a jezdil za ní čtyřikrát do roka. Na narozeniny, svátek, na Vánoce a hlavně na Velikonoce. To přijížděl s velkou pomlázkou obalenou pentlemi všemožných barev a honil Emču po baráku a když ji dostihnul, tak jí řádně nasekal, aby prý do roka neuschla a taky za ty nepřístojnosti, co mu v mládí prováděla. Ona vřískala, on za hlubokého dýchání přeříkával nějakou kolední odrhovačku a my se do toho smáli, až jsme se málem posmáli. Emil pak ještě půl hodiny hon vydýchával a žadonil po sestrách něco na tlak. Každoroční rituál, bez kterého by tady Velikonoce nebyly Velikonocemi.
   Přispíval také finančně na její ubytování. Měla ho ráda a on měl rád ji. Vždycky spolu šli do nedaleké restaurace na oběd a vždycky se nám vrátila bujará ze dvou piv a jedné griotky. Měli spolu hezký vztah, ale ona byla tady a on příliš daleko.
   Když jsem se vrátil z dovolené, byla na pokoji jen paní Hajná. Jana, kolegyňka pečovatelka mi řekla, že se tady teda děly věci. Prý přijel Emil a rozdal všem sloužícím holkám dárky. Všechny dostaly bonboniéru a kytičku s karafiátem. Sestry, pečovatelky i uklizečky dostaly stejně. Vrchní sestře pak dal dvě láhve vlastního vína a nařídil jí, že si po službě mají všichni nalít sklenku na jejich zdraví.
   Řediteli pak v kanclíku vyplatil peníze, aby vše vyrovnal a položil na stůl papír s ukončením Emilčina pobytu. Pak ji naložil do auta a odvezl s sebou k sobě na Moravu, kde už měl několik let zažádáno pro Emilku o místo v opatrovnickém ústavu nějakého řádu, snad milosrdných sester nebo tak něco. Tam prý za ní bude moci jezdit častěji a brát si ji občas i na návštěvu domů.
   I když mě to zarazilo do podlahy, moc jsem jí to přál. I když se vždycky zdála veselá a jaksi splachovací,
přesto jsem s ní prožil mnoho dnů, kdy bylo naprosto jasně cítit, že její rodina jí velice schází.
   Po obědě za mnou přišel ředitel.
   „Tady pro vás něco nechala Emílie Soukupová,“ a odešel. Strohost nade vše. Takový je ředitel. Šetří energií i na sobě. Do žádných velkých akcí se nepouštět.
   Obálka.
   Čistá bílá obálka, ovšem pečlivě zalepená. Ačkoliv to byla obálka na první pohled samolepící, bylo zřejmé, že ji Emča olízla a ne jednou.
   Uvnitř byl přeložený papír a na něm dětsky namalovaná postavička a pod ní tiskacím písmem kostrbatě napsáno OSKAR.
   Postavička měla dvě malá očka, čárku místo nosu a úsměv od ucha k uchu na růžovém obličeji. Jinak byla celá v bílém, jen na hrudi měla namalované rudé srdce, které jako by zářilo…