Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka se otáčí, anebo taky ne. Některá kolečka jsou nafouknutá, jiná zase splasklá. Spousta koleček se otáčí už pomalu a jen pozvolna posouvají majitele vpřed anebo skoro stojí. Jen málokdo má tady o kolečko víc. Spíše jim ta kolečka v dokonalém soukolí už schází. Mnohá kolečka se již zastavila úplně a jejich majitele posouvá už jen víra. Ta však v těchto případech vůbec nestačí nahradit kolečka původní a vrozená. 
 
   Znáte takový ten pocit, když sedíte zasmušile v místnosti se svými problémy a pak najednou do ní někdo vstoupí a aniž by cokoliv řekl, jako by se rozsvítilo? Přitom aniž by začal metat kotrmelce a dělat různé špumprnágle, vykouzlí vám na rtech usměv, rozhostí se u vás pojednou klid a vaše problémy vám v tom okamžení přijdou naprosto malicherné a je vám vnitřně zčistajasna nádherně a vy vůbec netušíte proč? Naopak jindy zas přijdete na autobusovou zastávku a tam stojí jeden jediný člověk, který se na vás usmívá, je slušně oblečen a ačkoliv ani nepromluví, ani vám nikdy nic neprovedl, tak vás okamžitě neskonale štve a vy najednou cítíte podivnou nervozitu a nejradši byste se sbalili a prostě zmizeli k Neumětelům?
   Tak mně se to občas přihodí. Nevím, snad je to nějaká energie, která lidské bytosti obklopuje a šíří se kolem nás, kam až je schopná dosáhnout. Snad je to ona pověstná aura, o které se mluví a píše v esoterických kruzích. Ačkoliv se v tom vůbec nevyznám a k ničemu z toho nemám pražádný důkaz, vím, že to opravdu funguje. 
                                                                    *                *                  *
   Když jsem poprvé vstoupil na pokoj pana Hulána, stál u okna a ani se neotočil. Pozoroval dovádějící partu pohybově neomezených staroušků, kterak v zahradě hrají ruské kuželky. Díval se téměř nehnutě ven opřený o své dvě francouzské hole. A to byl právě ten pověstný okamžik, kdy se ve mně najednou rozhostil podivný klid. Nedá se to úplně popsat, ale prostě mi najednou bylo tak nějak dobře. Cítil jsem, že tenhle chlápek mě bude bavit.
   „Dobrý den, pane Huláne,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, jak už ostatně v tomto domově bylo zvykem, „my se ještě neznáme. Já jsem tady nový a asi se nějaký čas budeme vídat. Jmenuju se Oskar.“
   „Já vím,“ řekl v klidu, „Věrka mi o vás včera řekla a nemusíte na mě křičet, já slyším i trávu růst,“ a koukal dál přes čerstvě umytá okna, na kterých bylo poznat, že tentokrát se Alenka snažila a objela u toho mokrým hadrem i rám. Pozoroval smějící se skupinku kolem rotující koule na tyči, která díky někomu ze zúčastněných, čas od času, nějakou kuželku praštila do palice, až udělala pár přemetů a ztratila se v přilehlém pažitu. To potom všichni tleskali, provolávali dotyčnému slávu a ti praví fanoušci dokonce tloukli holemi o betonový povrch hrací plochy.
   „Přišel jsem vám změřit teplotu,“ oznámil jsem mu už normálním hlasem.
   „A…,“ ozvalo se od okna zpoza jeho zad. To „a“ bylo takové to zvláštní A, které očekávalo ještě něco naléhavější než jen obyčejné a.
   „A zahnat vás do postele.“
   „No konečně jsme se dopracovali k jádru pudla.“
   Otočil se a byl to on! Můj starý známý. Tedy ne doslova, ale já měl najednou ten pocit, že se známe odjakživa. Měl jsem dojem, že jsme spolu kdysi, jako kluci, kradli dřevo z lesů Marie Terezie, že nás naháněli biřici, když jsme na polích kutali brambory. Ale néé máte pravdu, tak starý zase nebyl, ale ten pocit ve mně stále klíčil. Možná v jiném životě, jiné dimenzi. Ve tváři měl podmračený výraz, ale v očích mu svítily rebelské hvězdičky a plápolaly šibalské plamínky. Občas mu koutek úst vystřelil vzhůru, to když mu bolest v noze připomněla, že je stále s ním, ale pořád z něj vycházel ten příjemný klid.
   „Viděl jste tu babku Mrázkovou?“ zeptal se.
   Pokrčil jsem rameny.
  „No jak kmitá nožkama kolem kuželů? A ta vypracovaná lýtka, když se jí nadzvedne sukně ve větru. Teda já vám povím, je to pěkná potvůrka.“
   Koutky mi cukaly potlačovaným smíchem, ale držel jsem se statečně. Pan Hulán bude asi pěknej proutník, říkal jsem si a ten bezva pocit z toho člověka ve mně ještě vzrostl.
  „Pojďte, zalezeme si do kutlochu,“ pomalu jsem ho uchopil za paži a nasměroval nekompromisně do postele. Měl totiž probíhající chřipku, ale snášel ji dobře, a jak jen to bylo možné, utíkal z lůžka pryč.
  „To vás na mě navedla Štěpánka, že jo? Potvora. Viděla mě, i když jsem se snažil ukrýt za lampou!“
   „Ne, ne, Přišel jsem sám a bez upozornění,“ uklidňoval jsem ho.
   „Ale no tak. Dobře vím, že to byla vona. Viděl jsem ji, jak mává mým směrem.“
   „Asi jen odháněla nějaký obtížný hmyz.“
   „Sama je vobtížnej hmyz!“
   Teploměr nahlásil třicet sedm pět. Přikryl jsem ho jak jen to šlo a na chvíli otevřel okno dokořán.
   „Trochu vyvětráme, ať nám bacily mohou odletět ven,“ usmál jsem přirozeně a pokud možno mile.
   „Mimochodem, ta lampa vás kryje hodně blbě.“
                                                                    *                *                  * 
   Pan Hulán si to hodně, ač o francouzských holích, štrádoval po domově jen proto, aby mohl být poblíž kuchyně a mohl nasávat roztodivné vůně a zároveň laškovat s kuchařkou Naděždou, neboť ženy miloval a nemohl bez nich být. Občas ho ale potrápila slinivka a to polehával a nenápadně kňoural do peří.
   „Je hladová, potvora,“ říkával, když se mu připomněla. Tím ale zlobil sestřičky a hlavně vrchní Jandovou.
   „Jednou vás odvezou a už si vás tam nechaj!“ vyhrožovala, ale on nedbal a na diety z vysoka kašlal.
   „Co bych jako z toho života měl,“ mával rukou a za zády na vrchní vyplazoval jazyk. A že mu to šlo!
   Jinak měl pan Hulán na svůj věk vynikající apetit. Kdyby to šlo, prostě by se věnoval prachsprostému obžerství dennodenně a nic by ho nezastavilo. Na každičké jídlo se těšil jako malé dítě na Vánoce. Byl za ně neskonale vděčný a hlasitě a zcela od srdce za něj pokaždé poděkoval. Také ho hlasitě okomentoval většinou samými superlativy nebo jen tak slastným mručení. Občas se otočil na výdejní okénko a s gurmánským gestem vysekl Naděždě poklonu. Ta se jen zasmála a mávla rukou, jakože není zač, a ono opravdu nebylo zač, neboť s jeho výrobou neměla pranic společného, protože se dováželo z místní vývařovny a ona to jídlo jen udržovala při teplotě a házela na talíře. To ostatně bylo dobře, neboť občas by dokázala připálit i vodu. Přesto mu ale za jeho gesto chvály poslala koketně vzdušnou pusu, což přivítal s rozkoší ještě větší, než kdyby mu přidala knedlík navíc. Ovšem nenechme se mýlit, neboť tím by zcela jistě a bez ostychu rozhodně nepohrdnul. Vzdušný polibek zachytil do dlaně a „zastrčil“ si ho do kapsičky u županu.
   Často jsem mu jídlo přinesl na stůl, neboť se svými holemi byl pohybově omezen a patřilo to tak nějak k nepsanému zákonu jídelničky a všichni, kteří měli službu a chvilku času, tu laskavost pro staříky dělali s radostí a bez přemlouvání. Vždycky jsem si všiml těch jeho šťastně se pohybujících očí po talíři. Nejprve ho obkroužily kolem okrajů a pak to vzaly několikrát od kraje ke kraji jako by ho vylizovaly. Poté se zabodly do středu připravené krmě a zorničky se rozšířily v gastronomickém orgasmu.
   „To si dneska ale pošmákneme,“ říkával slastně a celý se na to jídlo třásl, „to si to pěkně užijeme,“ a mnul si svoje vrásčité ruce.
   „Jste moc laskav, Oskare a velice děkuji,“ opřel si nezbedné, „tančící“ hole o stůl a pak už jen nechal příbor přirozeně kmitat a vyzvánět božskou cinkající melodii.
   Nezapomněl se přitom upřímně zadívat hluboko do očí Theodoru Topinkovi, který s ním většinou sdílel stůl ve stejnou dobu a byl pro něj neskutečným frfňou, neboť se často se svým příborem jídlem jen tak vztekle brodil. Pak mnohokrát jídelnu opouštěl hladový, zato spokojený, že mohl aspoň zasvinit nůž i vidličku a okolí kolem talíře.
   „Kdybys už nemoh, Theo, nebo, nedej bože, kdyby ti nechutnalo, tak mi to sem přihraj, já to sjedu za tebe. Jo a Míro,“ otočil se na pana Zelenku, „ty tu zeleninu moc nemusíš, viď.“
   Ano, ano, tak takový to byl jedlík. A když mu nedal Topinka, tak se vždycky našel někdo, kdo zrovna trpěl nechutenstvím a tak měl pianista vždycky jídla dostatek.
   Jo, to jsem vám vlastně neřekl. Pan Hulán byl v mládí pianistou. Vlastně jím byl dodnes. Ne že by koncertoval po obřích síních doprovázen nějakou operní divou s velkými plícemi, to zas ne. Ovšem i tak si velkých, středních i těch malých užil až hanba.
   Tatínek ho v dětství jednoho dne vzal za pravé ucho - vždycky mi ukazoval, že ho má větší – a dotáhl ho k učiteli hudby a tam tomu nastrojenému kruťákovi v kostěných brýlích, který se jmenoval Krupka, přikázal, ať z něj třeba vymačká duši, ale ten kluk bude umět na klavír a hotovo! A ten pan učitel ho mořil, třískal a drezíroval jak krotitel divého tygra v cirkuse, až se milý Ludvík, pan Hulán se totiž jmenoval Ludvík, dočista naučil hrát všechno, co se na klavír hrát dalo. No a mladý Ludvík toho potom využíval, kde jen mohl.
   Už jako mladík když se vyučil koželuhem, hrával po barech. Utíkal od ne zrovna voňavé práce, jak jen to šlo, k nejbližšímu piánu, které se, co čert nechtěl, nalézalo zrovna v baru Ponorka. Otec by z něj asi příliš radost neměl, ale jelikož zemřel a Ludvík zjistil, že si docela v baru vydělá, vyměnil smrádek z kůží raději za ten cigaretový a sem tam nějaký ten proužek dýmu z doutníčku. Později pak zakotvil ve větší vinárně a tam oblažoval dámy svým luzným zjevem a zručným prstokladem po mnoho let. Musím poznamenat, že jeho skvělý prstoklad používal i jinde. Rozehrával těla dívek, slečen i zralých žen, ať již zadaných nebo rozvedených a ty pak rozvibroval do neskutečných kmitů, až z nich prý přecházel zrak. Ony pak vydávaly přehršli různých zvuků a tónů, z nichž on se radoval, neboť jejich ženství využíval jako hudební nástroj Bohem k tomu určeným. Jeho zážitky byly úsměvné, poučné, laskavé, občas i trochu drsné a hlavně mnoho z nich bylo s hvězdičkou. Začal kouřit doutníky a pít. Pokud produkoval, tak víno a po produkci i nějakou tu kořaličku. Hrál karty a po temných nocích plátýnko. Vyhrával velké sumy a ty potom zase několikrát prohrál. Vždycky ale zůstal soudný a věděl, kdy má přestat a tak se životem prohrál bez dluhů.
   Vyprávěl mi historky, u kterých by se červenal snad i samotný Casanova. Ty mne samozřejmě bavily nejvíce. I když jsem často zapochyboval o jejich důvěryhodnosti. Rád vyprávěl žertovné historky, to když byla poblíž nějaká ta žena a pokud možno ve větším množství. To se pak proměnil v Menšíka a Sováka zároveň a to už jsem si vůbec nebyl jistý, jestli mu mohu cokoliv z toho věřit. Jedno ale bylo jisté. Stal se v tu chvíli miláčkem dámského uřehtaného obecenstva a náramně si to užíval. Ty bytosti s oblinami miloval a nemohl bez nich být.
   Jednoho nedělního dne, což byly vždycky služby na prd, si pana Hulána odvezla sanitka s údajnou srdeční slabostí, ze které se nakonec vyklubala malá mrtvička. Naštěstí. Tedy v uvozovkách. Již takhle špatně se pohybujícího človíčka nakonec natrvalo upoutala na vozík. Ovšem on to opět vzal po svém jako daň za prohýřený život a kolečka si brzy osvojil a dokázal jich plně využít. Nabízel sestrám, že je povozí. U toho samozřejmě neopomněl dodat, že na ocásku. Také se vtipně hlásil k rozvozu obědů. To bylo ovšem Štěpánkou okamžitě razantně zamítnuto, neboť apetit mu zůstal a vysloužil si tak u ní přezdívku Baloun. Proháněl se po chodbách a pletl se personálu pod nohy a přitom vnucoval historky, které jsme již slyšeli mnohokrát, i když pokaždé překvapivě jinak. Občas si jen tak zajel k piánu a hrál si pro potěšení, čímž přivábil pár spřízněných duší, které si s ním společně zanotovali pár hitů. Piáno totiž stálo v rohu jídelny přímo pod televizí, protože jídelnička byla zároveň zavedena i jako společenská místnost. Snad proto se tam daly nalézt i věci, které byste v jiných jídelnách hledali marně.
   Vždy o různých svátečních dnech, ať už to byly Vánoce, či nějaké kulatiny místního klienta, tam předváděl svůj repertoár místní umělec s heligonkou. Nějaký Mireček, kterého si místní chasa oblíbila a zvala k různým oslavám. Ten rozhodně neopovrhnul panem Hulánem, který se vždy razantně vrhnul ke klapkám a už se barák třásl v základech. Oba měli zvučné hlasy, byli naladěni na stejnou notu a znali přehršli písní a jistě nemusím dodávat, že ne všechny byly úplně slušné. Za chvíli to tady vypadalo jako na dobře rozjetém mejdanu a jen málokdo z kolemjdoucích by dal ruku do ohně za to, že se za okny jídelny nechlastá.
                                                                    *                *                  * 
   Piáno už, bohužel, dávno osiřelo. Pana Ludvíka Hulána nakonec slinivka skutečně dohnala, i když před ní statečně celou dobu utíkal. Ovšem, kdybyste se zeptali Štěpánky nebo Nadi z kuchyně, svorně by vám dosvědčily, že se, čas od času v jídelně ozve nějaká klapka v piánu sama od sebe a to pak vzniklý tón doznívá mezi zdmi hodně dlouho a zůstává po něm prý neobyčejné krásno.
   A to mi věřte, ty holky ví, o čem mluví.