Schwarzer už na Doláka čekal v příjemné restauraci na palubě P1. Představili se a aktualizovali záznamníky svých komunikátorů. Potom si objednali a začali se bavit. Dolák nevěděl, co může takového ředitele orbitální stanice zajímat.

„Máte to tu pěkné, pane řediteli, ale slyšel jsem, že je na Orbitaru občas celkem rušno.“

„Normální život středně velkého města, jenom s tím rozdílem, že jsme na oběžné dráze. Co vaše loď, prý má v úterý startovat.“

„Ano, chystáme se. Dnes a v pondělí musíme ještě naložit nějaké cestující a jejich batožiny. Jsou to kolonisté, takže toho spolu táhnou docela dost. Ale Šarga je velká loď a leccos se na ni vejde.“

„Slyšel jsem, že jste pokáral svého šerifa, že loď nehlídá. Nemáte důvěru ve staniční bezpečnost?“

„Nic ve zlém, pane řediteli, ale včera večer byla loď přístupná jako o dni otevřených dveří. Nikdo nikde, ani od nás, ani od vás. Mohl tam vlézt kdokoliv. Neříkejte, že tu nemáte žádné problematické občany.“

„Ale máme, to víte že ano, kapitáne. Zrovna včera jsem musel jednoho vystěhovat, protože neplatil a střílel mi na úředníky. Ovšem že by se zrovna zajímali o hvězdné lodě, to si nemyslím.“

„Nepodceňujte lidskou blbost, pane řediteli. Na Marylandu jsme před rokem řešili případ černého pasažéra, který se zašil ve strojovně a nechal se usmažit generátorem silového pole. Než odletíme, chci mít jistotu, že na palubě bude jen posádka a registrovaní cestující.“

„Je to vaše právo, kapitáne. Klidně zavolejte naše policisty, když někoho chytnete, budeme spolupracovat. ISF musí držet při sobě.“

Mezitím číšník donesl oběd a oba muži se začali věnovat svým talířům. Jídlo bylo vcelku dobré, Dolák neměl připomínek.

Když dojedli, ředitel se na kapitána dlouze podíval a pak řekl: „Zdá se mi, že kapitáni jsou čím dál tím mladší. ISF teď ráda svěřuje své nové lodi mladým lidem. Před deseti lety to bylo přesně naopak. Taky jsem létal, ale nikdy jsem to nedotáhl dál, než na druhého důstojníka. A vidíte to, teď je ze mě úředník. To jsou paradoxy, což?“

Dolák se usmál a řekl: „Pane řediteli, jste určitě muž na svém místě, slyšel jsem o vás jen chválu. Ukočírovat takový cirkus jako Orbitar dá práci. Ani já nejsem tak mladý, jak vám připadám. Taky mi už táhne na čtyřicítku, ale nebojím se létat. Zatím. Máte pravdu, že je teď všude spousta mladých. A jsou až nebezpečně schopní.“

„Jednou nás nahradí, ani se nevzpamatujeme. Do penze se teď chodí v sedmdesáti, ale po padesátce je člověk vyřízený, ani pes po něm neštěkne. Snažím se řídit stanici podle osvědčených postupů, ale někdy je to dost těžké. Když vás třeba mladý velitel bezpečnosti volá osobně ke každému průšvihu. Někteří jsou schopní, někteří ne. Uvidíme, co pan Kami vymyslí, má jen pětadvacet a myslí si, že je nejchytřejší na světě. Dokonce chtěl Orbitar zavřít. Po tolika investicích vyhodit největší orbitální stanici ve vesmíru do koše. Trošku zvláštní smýšlení, nezdá se vám?“

„Já jsem s panem Kamim zatím do styku nepřišel. My kapitáni jsme v rukou druhého osobního oddělení, o nás se vrchnost nezajímá.“

„To máte štěstí, pane kapitáne,“ povzdechl si Schwarzer. „Hned bych s vámi měnil.“

Chvíli ještě rozmlouvali a pak se rozešli za svými povinnostmi. Dolák zažil den plný setkání a byl už celkem unavený. Musel ještě projít pár hlášení o stavu lodi a pak se bude věnovat sám sobě. Ta psycholožka by nebyla marná, škoda, že je tak stará.