Země (někde též známá jako Tau’ri)

„Já Vás naprosto chápu, Jacku, ale Pentagon požaduje…“ slova generála Hammonda byla přerušena zaklepáním. Jeho pohled přelétl od plukovníka O’Neilla ke dveřím.
„Vstupte!... Á, doktor Jackson…co potřebujete?“
„Já…ehm, promiňte, jestli ruším…“
„Nerušíte. Co pro Vás mohu udělat?“
„No, totiž…“ Daniel Jackson se zarazil, věda, že to, co řekne, se generálovi nebude příliš zamlouvat. Ani jeho společníkovi.
„Jde o to, že překládám ty nápisy, co jsme našli u hvězdné brány na P2X-384, a nejsem si jist významem jedné části. Nabízejí se tři možnosti, a každá z nich zcela mění předchozí text…“
„A..?“
„Rád bych se tam vrátil, generále. Chybí mi poslední odstavec, možná zásadní, byl zčásti zasypaný, a já ho nestihl odkrýt, protože tady Jack, tedy plukovník O’Neill, rozhodl, že se vrátíme, že tam není nic zajímavého, ale, při vší úctě, on to nechápe, generále…“
Hammond tázavě pohlédl na muže, který seděl naproti němu.
„Jak – nechápe?“ vyštěkl plukovník. „Nebylo tam vůbec nic! Pusto, mrtvo. Šutry. Žádní nepřátelé ani spojenci, žádné mimozemské technologie k získání. Jen jakési čmáranice na stěnách. Pro armádu k ničemu. Neříkal jsi snad sám, Danieli, že tamější civilizace už dávno zanikla?“
„No, předpokládal jsem to, samozřejmě, ale kdybych měl ten text celý, tak…“
„Ano, to je jistě mrzuté,“ přerušil Jacksona generál, „ ale ani tak vás tam nemohu pustit. Major Carterová leží na ošetřovně s naštípnutým bércem,Teal‘c je na návštěvě za svou rodinou, a já teď nemohu postrádat ani jediného muže, který by váš tým mohl doplnit.“
„Jsem si toho vědom, pane, ale ta planeta je naprosto bezpečná. Úplně by stačilo, kdyby se mnou šel jen Jack. Není tam nic, co by nás mohlo ohrozit. Ani živáčka. Snažím se tím překladem přijít na to, co se stalo s obyvateli, jestli je něco vyhubilo, nebo odešli hvězdnou bránou…každopádně jsou tam i zmínky o Goa’uldech…“
„Co jste to řekl?“
„O Goa’uldech, pane. Jen mi pořád uniká ta souvislost, a …“
„Dobrá. Doktore Jacksone, máte povolení k misi. Plukovník O’Neill vás doprovodí. Odchod ve třináct třicet. Na pobyt tam budete mít přesně hodinu.“
„Hodinu?“ zamumlal Daniel, ale stačil mu jediný pohled na Hammonda, aby pochopil, že neusmlouvá ani minutu navíc. „Děkuji, pane.“
„Mám dovolenou, generále,“ zaprotestoval Jack O‘Neill. „Chtěl jsem jet na ryby…“
„Pojedete, plukovníku. Hned, jak se vrátíte z P2X-384.“

Když o chvíli později procházeli oba chodbou k ubikacím, zeptal se Jack:
„Skutečně se v tom textu píše o Goa’uldech, Danieli?“
Archeolog se poškrábal na nose a rozpačitě si posunul brýle: „Abych pravdu řekl…no…ještě jsem to celé nepřeložil, ale domnívám se, že jisté náznaky tam možná budou a…“
„To mi stačí,“ zavrčel plukovník. „Lháři jeden…“
„Ale no tak, Jacku…co ti to udělá? Vždyť ty se nudíš, přiznej si to. Máš volno, ale trčíš na základně v naději, že se něco semele, místo abys už tři dny rybařil v té svojí Dakotě…“
„V Minnesotě.“
„Cože?“
„Mám srub v Minnesotě, to už by sis, sakra, za ty roky mohl pamatovat! A jestli si myslíš, že se v té tvojí pitomé jeskyni budu nudit míň…“ O’Neill zpozoroval lapiducha, který k nim chvátal, „tak se zatraceně pleteš. Co je, seržante?“
„Pane, máte se před odchodem zastavit u major Carterové na ošetřovně.“
„Budu tam. Uvidíme se u brány, Danieli.“

„Třetí symbol zadán…“
Daniel stál v bezpečné vzdálenosti od Brány a pozoroval, jak se masívní kruh z mimozemského materiálu postupně otáčí, a jak jeho zámky zapadají na svá místa, fixujíce jednotlivé znaky hvězdné adresy podle povelů počítače na řídícím stanovišti.
Viděl to už tolikrát, a přesto se nikdy neubránil jistému rozechvění z očekávání něčeho neznámého a úžasného. A taky nebezpečného. Což byla přesně ta kombinace, která obvykle tým SG-1 v cíli jejich cesty čekala.

„Čtvrtý symbol zadán…“
O’Neill si dával načas.
Když se konečně objevil, všiml si Daniel, že krom běžné vojenské výzbroje třímá plukovník v ruce nějaký oválný disk.
„Co to je?“
„Tohle? Čtečka. Adres. Nebo otisků adres. Tak nějak to Carterová říkala. Znáš ji, neumí ani marodit, aby přitom něco nevymýšlela. Je to prý jen prototyp, ale máme ho vyzkoušet.“

„Pátý symbol zadán…“
„Aha. A jak funguje?“
„Normálně. Podržíš to tak dvacet nebo třicet centimetrů nad ovládacím panelem, tohle zmáčkneš, a na display se ti objeví poslední dvě adresy, co tam kdo kdy zadal. Takže už žádné… Kam odešli? Viděl jste někdo adresu?... Všecko bude tady.“
„Bezva.“
„To bych řek.“
„Ale já myslel, na jakém principu to funguje?“

„Šestý symbol zadán…“
„To nevím. Jakési nano nebo mikro…tento…“ O¨Neill se zarazil. „Sakra, záleží na tom?“
„Ne, jistěže ne. Jsem jen zvědavý…“
„Jednou tě ta zvědavost bude stát krk, Danieli…“
„Ne když mi kryješ záda…“
„Sedmý symbol…start!“

Z brány vylétl stříbřitý proud,  a hned se zase ustálil ve chvějivou hladinu.
Daniel, jenž krom samopalu (nosil ho jen proto, že mu to přikázali) měl u sebe ještě polní lopatku, miniaturní fotoaparát a svůj oblíbený archeologický štětec, bezstarostně vstoupil do červí díry, následován poněkud otráveným Jackem O’Neillem.

⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰ 

Poznámka:

Tvoří jej plukovník Jack O'Neill (voják každým coulem), major Camantha Carterová (velice vydařená kombinace vojáka a vědkyně, která SG-1 většinou tahá z průšvihů), doktor Daniel Jackson (vědec každým coulem) a Tea'lc (Jaffa, dřív sloužící Goa'uldu Apofisovi, nyní spojenec Tau'ri)