Nálada na lodi upadla do šedivého stereotypu. Lety na dlouhé vzdálenosti byly i přes všechny možnosti warpu nudná záležitost. Teoreticky by bylo možné letět rychleji, ale otevřít warpovou bublinu s větším rychlostním faktorem, než byla čtyřka, vyžadovalo energii, kterou nešlo na normální lodi vyrobit. Už tak byl malý zázrak, že při přechodu do warpu nevypadly všechny systémy. 

Špičková spotřeba energie byla gigantická. Na lodi byl obyčejný termonukleární reaktor a pro vstup do warpu bylo potřeba nabít obrovský kondenzátor, který sám o sobě zabíral několik palub na zádi lodi. Naštěstí bylo udržování warpu mnohem méně energeticky náročné, takže se mezitím mohl kondenzátor nabíjet pro nové použití. Silové pole kolem všech agregátů warpového pohonu muselo všechnu tu masu udržet pohromadě. Veškerá údržba byla svěřena speciálním robotům. Člověk by pobyt v takovém prostředí nepřežil.

Pokud bylo vše v pořádku, pak jediný rozruch obvykle vyvolávali cestující. Ani tentokrát nezklamali. Druhý důstojník Karlson byl „šerifem“ Crowem informován, že nějaký pan George Green vlezl do strojovny a narušil chod několika zařízení. Kapitán tím nebyl vůbec nadšený, Sven Karlson tedy musel pana Greena umravnit. Navštívil ho v jeho kajutě. Green vykázal svou manželku a dceru, pak teprve byl ochoten s Karlsonem diskutovat.

„Takže co mi chcete, pane důstojníku?“

„Pane Greene, bezpečnost mi hlásila, že vás musela ve značně podroušeném stavu vyvést ze strojovny. Víte, že tam nemáte co dělat?“

„Já nic neudělal. Napiju se, to je fakt. Ale vždycky vím, co dělám. A koneckonců: já si za tuto cestu zaplatil takový peníze, že to budu splácet dvacet let. Takže mi nemáte co rozkazovat, kam mám a nemám chodit.“

„Mýlíte se, pane Greene. Na této lodi jsou prostory pro cestující a pak prostory, kam může pouze proškolený personál. Strojovna je pro obyčejného člověka dost riskantní místo, obzvláště pokud je tento pod párou.“

„Vždyť vám říkám, že se kontroluju!“

„Takže si pamatujete, že jste manipuloval s panelem pro obsluhu podpory života?“

„S jakým panelem? Já nic neudělal, jen jsem se koukal.“

„Pan Crowe je jiného názoru.“

„Crowe? Jaký zas Crowe?“

„Šéf bezpečnosti, odváděl vás, vzpomínáte si?“

„Já nevím, někdo tam byl. Ale odešel jsem sám a po svých.“

„To nemá smysl, pane Greene. Tvrdíte mi, že se kontrolujete a nevíte, co se s vámi dělo. Upozorňuji vás, že pokud se to bude opakovat, dostanete pořádkovou pokutu pět tisíc euro podle předpisů ISF. Máte štěstí, že jste na hvězdné lodi, kde vás nemůžeme vysadit.“

„Pět tisíc? A za co? Víte, co stojí letenka na Nový obzory? Osmdesát tisíc euro bez nákladu pro tři lidi! Nemám peníze na rozhazování, jsem farmář, ne Bill Gates.“

„Zařiďte se, jak chcete. Zatím jsem vás jen varoval. Mohl jsem vám pokutu uložit hned.“

Karlson odešel z Greenovy kajuty normálně naštvaný. Na všelijaké pitomosti ze strany cestujících byl zvyklý, ale nepřecházel to s ledovým klidem. Na to měl přes svůj severský původ příliš mnoho adrenalinu.

„Ivane, nezajdeme na pivo?“ zeptal se Karlson kapitána, když jej potkal na cestě z můstku.

„Na ten patok? Ale pojď, stejně si musím dát oběd.“

Sjeli na dvacátou první palubu do jídelny, kde se posádka obvykle stravovala. Poměrně dost stolů bylo obsazeno, nuda na cestující dopadala tvrdě. Pro posádku bylo snadnější vypořádat se s dlouhým trváním cesty. Všechno se mohlo pořád prověřovat, žádná kontrola systémů nebyla na škodu. Cestující si mohli jedině pustit nějaké video, hrát počítačové hry, nebo si jít sednout do jídelny a popíjet. Šlo většinou o obyčejné lidi, kteří nebyli zvyklí na intelektuální zábavu.

Karlson si dal pivo, Dolák oběd a chvíli seděli mlčky. Když Dolák dojedl, objednal si taky pivo a dal se se svým kamarádem do řeči.

„Takže co tě žere, Svene?“

„Ale nic. Jen jsem si chtěl poklábosit na úrovni.“

„Nepovídej, vidím ti na očích, že se něco děje. Tak ven s tím.“

„Ivane, já už toho mám dost. Nalítal jsem si už patnáct let a je to pořád čím dál větší otrava. Starat se o cestující, sedět v kajutě nebo se poflakovat po lodi. To není žádná práce pro astronauta.“

„Co si stěžuješ? Sám jsi říkal, že se s warpem nekamarádíš. Pokud chceš lítat sám, tak musíš zůstat na planetárních, na hvězdné budeš pro svoje schopnosti vždycky jenom druhej.“

„Jenže to lítání mezi planetami mě taky nebaví. Ty lodě nestojí za nic. Všechno je tam poflikované, zapneš trysku a upadne celý motor, příšerný, znáš to.“

„Poslyš, Svene, ty jsi jasný případ pro doktorku Habrovskou. Co ti mám já povídat? Jestli chceš lítat, tak jsou jen planetární, hvězdné, nebo raketoplány. Tohle je náš život. Žádný jiný nám nikdo nedá, pokud se tedy nechceš rekvalifikovat na nějakou pozemskou práci.“

„Já nevím, Ivane, možná by to tak bylo nejlepší.“

„Zůstat na Zemi? No jak myslíš, ale já bych v tom žádné terno neviděl. Zajdi za Habrovskou, není špatná, uvidíš.“

Karlson musel uznat, že na tom něco je. Druhého dne se tedy vydal za psycholožkou.

„Paní doktorko, mám problém. Nějak mě štve práce na lodi. Co mi poradíte?“

Habrovská se usmála a řekla: „Ale jste druhý důstojník. To je odpovědná funkce, kterou by vám mohl leckdo závidět.“

„Dřív jsem to taky tak bral, ale najednou se mi to zajídá. Buď první na planetárních, nebo druhý na hvězdné. Ještě bych mohl dělat pilota raketoplánu, ale to mi nikdy nesedlo.“

„Takže byste byl rád kapitánem, že je to tak?“

„To je to tak vidět? Máte pravdu. Patnáct let služby u ISF a pořád to samé, Ivan Dolák je kapitánem už pár let. Byli jsme spolužáci a teď… Znáte to.“

„Pane Karlsone, tak to nesmíte brát. Někdo má takovou kariéru, někdo jinou. Ale každá práce je důležitá. Být kapitánem hvězdné lodi je normální ambice všech důstojníků, ale dovedete si to představit? Být odpovědný úplně za vše a vědět, že lepší už to nebude? Že vás žádný další postup už nečeká? Takhle máte vždycky příležitost.“

„Myslíte, doktorko?“

„Nechci vám nalévat do žil marnou naději, ale co vy víte? Třeba si vás někdo všimne.“

„Víte, doktorko, já mám šrám v papírech. Jednou při závěrečném manévru mi trefil loď asteroid. Nikoho to nezabilo, ale škoda byla za několik milionů. Měl jsem uhnout, asteroid neuhne nikdy, znáte to.“

„A vy si myslíte, že se to s vámi potáhne pořád? Dali vám to k náhradě, nebo něco podobného?“

„Ne, nedali. V životě bych se nedoplatil. V takovém případě záleží na kapitánovi, jak to vyřeší. Ten můj to přešel jako živelnou pohromu. Ale stejně jsem musel z hvězdné na planetární.“

„Moc si to berete, pane Karlsone. Ve skutečnosti to možná byla náhoda, že jste byl přeložen. Nebo vás vyhodili z můstku?“

„Ale ne, na hvězdné jsem vždycky druhý důstojník, tam jsem byl první.“

„No tak vidíte. Třeba to zrovna byla vaše příležitost. A příště budete možná kapitán. I když třeba jen na planetární dopravě. Musíte si věřit, nic není ztraceno.“

Karlson odcházel od psycholožky přeci jen s lehčím srdcem. Koneckonců byl to právě on, kdo napomínal kapitána, aby svou práci nebral tak vážně.

Šarga pokračovala na své cestě a stereotypní rutina zůstávala. Tři měsíce jsou dlouhá doba. Ovšem v porovnání s pětapadesáti lety rychlostí světla, kterou není zrovna snadné dosáhnout, to nebylo zase tak špatné.