Dlouhá plavba skončila a Šarga se vynořila z warpu nedaleko anomálie AD879. Kolem byl na první pohled prázdný prostor, v dálce svítily hvězdy. Akademik Sevastjanov požádal kapitána, že by se chtěl přesunout na můstek, aby jeho výzkumná činnost byla synchronizována s pohybem lodi. Spolu s ním přišel na můstek mladý muž, který byl kapitánovi představen jako Ervin Mayer. Byl to také astrofyzik, působil v kolektivu vědců jako praktikant. Sevastjanov by si rád na můstek přivedl ještě další kolegy, ale to už bylo na Doláka příliš, takže to zakázal.

„Pane Sevastjanove, musíme se tu nějak pohybovat. Vzal jste sem svůj stůl s konzolami a počítačem, teď tu chcete mít ještě pomocníka, víc se nás sem prostě nevejde.“

„Ale kapitáne, kdybychom zde měli odborníka na subprostor, nebo alespoň jednoho astronoma, pracovalo by se nám lépe.“

„Nepřipadá v úvahu. Zapojte si na těch vašich počítačích videokonferenci a ostatní ať vás sledují na dálku z laboratoří. Mají tam odpovídající vybavení, určitě by ho chtěli taky stěhovat na můstek, byl by tu chaos a nebylo by vůbec možné řídit loď.“

Sevastjanov byl tedy nucen zařídit se podle kapitánova pokynu. Neobešlo se to bez reptání jeho kolegů a návrhů, aby tedy na můstek nemohl nikdo. Sevastjanov správně argumentoval, že on je šéf, takže bude určovat podmínky, a tím své kolegy definitivně usadil. Během jednoho dne bylo všechno připraveno k pozorování objektu, Karlson zasedl za svůj pult a podle pokynů Sevastjanova otáčel lodí. Kapitán seděl ve svém křesle a sledoval situaci.

„Pane Karlsone, podle mých měření je třeba upravit kurz ve vertikálním směru podle souřadnic, které vám posílám,“ řekl Sevastjanov.

„Ale to budeme mimo galaktickou ekliptiku.“

„Myslíte zdánlivou ekliptiku protínající dráhu Slunce? Některé objekty v galaxii se prostě nacházejí mimo ekliptiku. Galaxie není placka, její jádro je koule a jednotlivá ramena taky nejsou plochá.“

Karlson spolkl připomínku, že taky něco ví o tvaru galaxie, a provedl žádaný manévr. Sevastjanov si na hlavní obrazovku nechával promítat prostor před lodí v nejrůznějších vlnových délkách spektra. Nebylo ale nic vidět. Jedině proudy neutrin a kosmického záření ukazovaly, že se před lodí nachází něco hmotného.

Po další korekci hlásil Mayer: „Je to evidentně singularita, pane profesore. Zhroucená hvězda, vše tomu nasvědčuje. Máme ještě několik milionů kilometrů k horizontu událostí a stále se přibližujeme, promítnu měření na obrazovku.“

Na obrazovce se objevila známá tmavá koule černé díry. Světelná tečka ukazovala polohu lodi a celý prostor byl zachycen zakřivenou plochou rastru. Mayer něco kutil na počítači a objevila se uzavřená křivka.

„Tohle je naměřený horizont událostí, pane profesore.“

„Ukažte, máte pravdu,“ řekl Sevastjanov. „To ale nevysvětluje kolísání jasu tohoto objektu, které bylo dříve pozorováno.“

„Nemohlo jít o průlet hmotných těles horizontem událostí?“ zeptal se Mayer.

„To by dávalo smysl,“ začal Dolák. „Po průletu horizontem událostí se každé těleso ocitne v moci singularity a spadne do jejího jícnu. Pak by se mohlo generovat nějaké záření.“

„Kapitáne, to je evidentní nesmysl,“ řekl Sevastjanov. „Pokud se něco dostane za horizont událostí, nemůže odtud žádným způsobem uniknout. Nic nemůže uniknout, ani světlo.“

„Co navrhujete nyní, pane akademiku?“ zeptal se kapitán.

„Myslím, že bychom měli letět ještě blíž a provést měření v těsné blízkosti singularity.“

„Je to bezpečné?“

„Pokud budeme mimo horizont událostí, nemůže se nám nic stát. Samozřejmě ponecháme řádnou rezervu.“

„Dobře tedy. Pane Karlsone, navigujte loď podle pokynů akademika Sevastjanova,“ řekl Dolák a odmlčel se.

Akademik se svým asistentem provedli nějaké výpočty a poradili se s kolegy. Mezitím se loď přesunula blíže k singularitě. Vše probíhalo normálně. Astrofyzici prováděli měření, loď se přibližovala k singularitě, měření se opakovala, Sevastjanov byl spokojen. Takhle blízko k velké černé díře zatím žádná loď nebyla, budou to unikátní výsledky.

Nic zvláštního se nedělo a kapitán se přistihl, že klimbá ve svém křesle. Už chtěl odejít, když se v jednom okamžiku na obrazovce zablesklo a schéma černé díry zmizelo. Sevastjanov rychle manipuloval s počítačem a jeho asistent jen němě zíral. Obrazovka zůstávala naprosto temná. Nesvítily tu žádné hvězdy. Pouze v dálce se rýsoval nepatrný přísvit.

„Tohle se nachází za námi,“ řekl Sevastjanov a změnil pohled na obrazovce.

Objevila se svítící plocha, jejíž okraje jakoby se uzavíraly dovnitř. Na ploše bylo vidět řady černých kruhů, které ubíhaly na všech stranách dozadu. Loď byla zrovna ve fázi pohybu a Karlson neaktivoval protisměrné trysky, takže se kruhy kolem lodi pohybovaly. Kolem dokola světelné výseče, černé kruhy uprostřed. Akademik manipuloval se svým vybavením a pak předvedl několik záběrů různými směry kolem lodi. Všude byla plocha opatřená kruhy. Kruhy se nacházely v různých vzdálenostech a kolem nich byly různě tvarované světelné výseče. Loď pokračovala v letu a Sevastjanov prováděl nová měření. Všichni mlčeli. Když zmizí hvězdy, není co řešit.

Po několika minutách Sevastjanov řekl: „Pánové, tohle je naprosto neuvěřitelné. Jsme uprostřed něčeho, co obklopuje loď ve všech směrech. Jako bychom byli uvnitř nějaké planety, nebo něčeho podobného. Provedl jsem zvětšený pohled před loď a i na druhé straně jsou tyhle svítící věci a černé kruhy mezi nimi. Nejsem schopen říci, co to je.“

Kapitán si povzdechl a řekl: „Pokud to nevíte vy, pane akademiku, pak bude třeba svolat konzilium všech specialistů. Já ani kterýkoliv člen posádky k tomu nemáme co říci.“

„Máme zůstat v dosavadním kurzu, pane Sevastjanove?“ zeptal se Karlson. „Mám dojem, že se tam dole přibližujeme k okraji té … věci.“

„Měli bychom zastavit,“ řekl Sevastjanov. „Ale vím, že ve vesmíru se nedá jen tak zastavit. Jenže je tohle ještě vesmír?“