Vědci svolali nové konzilium a radili se, co dál. Kapitán začínal být nervózní. Přece není možné, aby z tohoto místa nebyla žádná cesta. Připadal si jako Alenka v říši divů.

Ohlásila se psycholožka Habrovská. Kapitán ji přijal na můstku, kde byl zrovna klid, protože nikdo beztak nevěděl, kam by se mělo letět.

„Tak co pro mě máte, slečno Habrovská?“

„Kapitáne, lidi za mnou chodí a ptají se, co se děje. Kde to jsme a co bude dál. Nevím, co jim mám říkat. Takové ty profesionální kecy, že všechno bude v pořádku, nejsou k ničemu. Ti lidé chtějí vědět konkrétní údaje a já jim je nejsem schopna podat.“

„To po vás taky nemůže nikdo chtít. Vydal jsem elektronický bulletin o naší situaci, každý si ho může stáhnout a přečíst. Pravda je, že nikdo vlastně neví, kde jsme a co bude dál. Vědci z naší výzkumné skupiny provádějí různá měření a pokoušejí se všem záhadám přijít na kloub, ale obávám se, že to ještě nějakou dobu potrvá, musíme vydržet.“

„Vám se to pěkně řekne, vy jste kapitán a jste na takové věci zvyklý. Ale co my ostatní obyčejní členové posádky?“

„Slečno Habrovská, na takové věci, co se zrovna dějí, nemůže být nikdo zvyklý. Jsme uzavřeni v nějakém meziprostoru bez možnosti úniku obvyklými způsoby.“

„To mi moc nadějí nedáváte, tohle přece nemůžu říkat lidem.“

„Řekněte jim pravdu a pokuste se je povzbudit. Vy jste na to ta nejkvalifikovanější a já vám stoprocentně věřím.“

Co se dá v takové situaci dělat? Nikdo si neví rady, ani vědci ani kapitán ani psycholog. Když přestanou fungovat normální věci, nastane krize. Kapitán Dolák byl na pokraji deprese. Už se potkal s ledasčím, ale tohle překonalo všechny noční můry. Ohromná kosmická loď je pohlcena v nějakém kotli a nikdo neví v jakém.

Další den ráno přišel na můstek Sevastjanov.

„Kapitáne, provedli jsme další měření a jsme přesvědčeni, že jediná cesta vede skrze ty černé kruhy. Když jsme proletěli tím zdvojeným, změnilo se kolem nás fyzikální prostředí. Sice to na první pohled vypadá, že jsme na stejném místě, ale nejsme. Je tu jiné magnetické pole, černé kruhy jsou v jiné konfiguraci, neodpovídají ani rozměry tohoto tunelu.“

„Takže vy chcete letět do nějaké jiné černé díry, mám pravdu?“

„Ano, kapitáne, je to jediná možnost.“

„A co když nás tam čeká nějaká past, na to jste pomyslel?“

„Nikdo neví, co nás může čekat na druhé straně, ale pokud se o něco nepokusíme, tak tu zůstaneme navždy.“

„Máte pravdu, zkusíme to. Ale tentokrát si vezmeme raketoplán a já ho budu osobně pilotovat. Vyberte ze svých kolegů, kdo s námi poletí.“

„Poletím jen já, kapitáne. Riziko je velké, nechci nikoho ohrozit.“

Dolák tedy předal velení Dittmannové a začal připravovat raketoplán. Dittmannová z toho nebyla vůbec nadšená a nabízela se, že poletí ona. Dolák byl ale neústupný. Kolem poledne se sešel v hangáru se Sevastjanovem, který nastěhoval do raketoplánu různé přístroje. Vše bylo připraveno. U řídícího pultu normálního letu na lodi seděl Karlson a on také zajišťoval odlet raketoplánu. Vzduch z hangáru byl odčerpán a otevřela se velká vrata. Raketoplán vyjel na kolejnicích na okraj hangáru a vznesl se do prostoru. Sevastjanov nastartoval své přístroje a Dolák zamířil s raketoplánem k jedné černé díře. Přidal plyn v hlavní trysce a raketoplán proletěl hranicí otvoru.

Zablesklo se a najednou bylo kolem spousta světla.

„Co se děje, profesore?“ zeptal se Dolák.

„Já nevím, najednou mi tu vyskočilo spousta údajů o nejrůznějším záření. Na všech vlnových délkách, je toho plno. A vypadá to, že vše vychází ze zadu, za námi je něco velkého, asi hvězda.“

„Hvězda? A to jsme tak blízko? Flitry to sotva stačí zastínit. A vypadá to s námi bledě. Máme velmi malou rychlost. Už se blížíme k povrchu té hvězdy.“

„Spadneme tam?“

„Nevím, snažím se vymáčknout z motorů co se dá. Ale gravitace té hvězdy je silnější. Jsme moc blízko. Strhává nás to, máme negativní rychlost,“

„Takže spadneme. Udělali jsme dobře, že jsme letěli sami. Jenže co bude s lodí? Kdo jim řekne, jak jsme dopadli?“

„To nevím, vypínám motory, to nemá cenu.“

Raketoplán opsal krátkou výseč elipsy a padal do blízké hvězdy. Za chvíli po něm bude veta. V tom se zablesklo a Dolák se Sevastjanovem hleděli na známou scenérii. Byli v meziprostoru a Šarga se vznášela kousek od nich.

Raketoplán se vrátil na loď a vědci znovu zasedli k poradě. Dolák se raději uchýlil do své kajuty a s nikým nemluvil. Přišel za ním Karlson.

„Ivane, co je s tebou? Co se tam s vámi dělo? Proč jste se tak rychle vrátili?“

„Svene, píšu bulletin, až budu hotov, dám ho na nástěnku, můžeš si to stáhnout.“

„No tak, no tak. Jsme přece kamarádi. Snad na mě teď nebudeš hrát nepřístupného kapitána. Nemyslíš, že toho mám taky tak akorát? Pořád samé meziprostory a podobné nesmysly, člověk neví, na čem je.“

„Svene, jsme v pěkné kaši. Když proletíme jednou dírou, jsme pořád v meziprostoru, když proletím druhou, tak málem spadneme do korony hvězdy. Tahle věc je čím dál zamotanější. Nevím, co ti mám říct.“

„Takže není úniku? To je výsledek?“

„Říkám ti, že nevím. Musíme to nechat na partě akademika Sevastjanova. Oni nás do toho dostali, oni musejí najít řešení.“

Karlson odešel a myslel si své. Jeho kamarád je na dně a on na tom není lépe. Jak malicherné mu teď připadaly jeho ambice, kvůli kterým se před nedávnem trápil.