Nálada na lodi Šarga se sice trošku zlepšila, situace ale stále nebudila nadšení. Loď byla sice v jiné galaxii, nicméně se nacházela v normálním prostoru. Vědci opět měli co dělat a posádka s napětím čekala, co vymyslí.

Další den se přihlásil Sevastjanov.

„Kapitáne, objevili jsme planetu.“

„Kde, pane akademiku?“

„Kousek od nás na přibližně stejné oběžné dráze.“

„To je zajímavé. Co my s tím?“

„Pane kapitáne, ta planeta je velmi podobná Zemi. A hvězda, kolem které obíháme, je velmi podobná Slunci. Myslím, že bychom se na tu planetu měli podívat.“

„Dobrá, jak rychle se k té planetě můžeme dostat?“

„Během pěti dní. Letí nám naproti.“

Posádka lodi se upnula k nové naději. Planeta podobná Zemi tak daleko, to bylo terno. Pokud by se už nikdy nemohli vrátit, měli by možná kde žít.

Vědci každým okamžikem přinášeli nové informace. Jak se planeta blížila, bylo patrno stále více věcí. Planeta měla atmosféru, ve které podle spektra převažoval dusík a bylo tam dost kyslíku pro organický život. Oxidu uhličitého bylo taky dost, vodní páry a Zemi podobné plyny se v atmosféře vyskytovaly taky. Většinu povrchu planety tvořily oceány, byly tu i kontinenty. Na kontinentech se nacházela místa s hustou vegetací, k nalezení byly i pouště.

Hvězda byla posádkou Šargy pojmenována Sunflower, planeta New Hope.

Když se loď dostala do bezprostřední blízkosti New Hope, zahájil Karlson přibližovací manévr. Nejprve bylo třeba udělit lodi opačnou rychlost, aby její dráha byla synchronní s dráhou planety kolem Sunfloweru. Pak bylo třeba překonat zbývající vertikální vzdálenost vzhledem k Sunfloweru a přiblížit se k planetě.

Po několika hodinách manévrování navedl Karlson Šargu na standardní orbitální dráhu kolem planety. Všichni členové posádky na obrazovkách svých počítačů dychtivě pozorovali New Hope. Pod blankytným příkrovem atmosféry letěla bílá oblaka a pod nimi se tmavě zeleně leskly oceány. A uprostřed toho všeho byl vidět kontinent, který vzdáleně připomínal větší z Britských ostrovů. Byl ale mnohem rozsáhlejší, na tisíce kilometrů do všech stran.

Na můstku byl nyní se Sevastjanovem planetolog Zoltán Gábor. Kapitán seděl ve svém křesle a ptal se jej na objevenou planetu.

„Vypadá to jako Země, ale nemusí to být úplně přesné, mám pravdu, pane Gábore?“

„Jistě, kapitáne. Ale zjištěné údaje ukazují velkou podobnost. Ovzduší se liší jen v setinách procent, co se týče dusíku a kyslíku. Je zde jen o něco více argonu a helia. Na povrchu kontinentů je rostlinstvo, které s největší pravděpodobností používá ke svému životu fotosyntézu. Normální svět.“

„Takže by se tam dalo normálně dýchat?“

„Ano, kapitáne, pokud ovšem nenajdeme nějaké exotické mikroorganismy, které by nás mohly ohrožovat jako infekce. Pro začátek bych doporučoval použít při výsadku skafandry.“

„Pane Gábore, máme pouze skafandry pro pobyt ve volném vesmíru a ty nejsou zrovna vhodné. Mise Šargy nepočítala s přistáním na úplně cizí planetě.“

„Říkám pro začátek. Pokud se potvrdí naše zjištění a ovzduší bude bezpečné, můžeme se pohybovat bez skafandrů.“

Na lodi tedy začal shon k prvnímu výsadku. Účastnit se ho měli opět Dolák a Sevastjanov. K nim nyní přibyl Gábor. Ostatní zájemci byli kapitánem odkázáni na bezpečnostní postupy.

Raketoplán s doplněným palivem se odlepil od hangáru Šargy a začal klesat k planetě. Dolák dodržoval jen mírně skloněnou dráhu, aby šetřil vnější povrch raketoplánu před přílišným třením o atmosféru. Místem přistání byla Velká Anglie, jak prvně objevený kontinent nazval Gábor. Přistání probíhalo bez problémů až do okamžiku hledání vhodné přistávací plochy. Vyhlédnutá náhorní plošina se nakonec ukázala jako příliš členitá, takže bylo třeba přistát ve stepi na pobřeží. Raketoplán se dotkl země a po pár poskocích se zvolna zastavil. Gábor se navlékl do skafandru a vstoupil do přechodové komory. Tlak byl vyrovnán s okolím a on se poprvé dotkl povrchu New Hope.

Gábor sebral vzorky ovzduší, půdy a rostlinstva a vrátil se do raketoplánu, aby provedl jejich analýzu. Všechno se ukázalo být v pořádku. Vzduch se dal dýchat, nenacházely se v něm žádné škodlivé zplodiny ani mikroorganismy. Půda byla vcelku normální hlína a rostliny připomínaly pozemskou ostřici.

Všichni tři cestující tedy vyšli z raketoplánu a poprvé se nadechli vzduchu New Hope. Byl cítit chladný větřík a vzduch voněl po hřebíčku.

„Takže jsme tady, přátelé,“ řekl Dolák.

„Je to tu jako u nás doma. Nemyslíte?“ zeptal se Gábor.

„Nesýčkujte, pane kolego, možná to opravdu bude náš domov,“ odpověděl Sevastjanov.

V okolí raketoplánu objevili průzkumníci tvory, kteří byli téměř naprosto identičtí s pozemskými mravenci, a kousek od nich se v trávě ukázal nějaký místní zajíc. V ovzduší proletělo několik ptáků, kteří si měřili vetřelce podezřívavým pohledem a hlasitě krákali. Bylo přibližně poledne místního času a teplota se pohybovala kolem dvaceti stupňů celsia.

„Tohle je zima nebo léto, pane Gábore?“ dotazoval se Dolák.

„Myslím, že léto. Podle sklonu planetární osy New Hope se nyní slunce nachází blíže obratníku této severní polokoule.“

„Jak víte, že je to sever?“

„Usuzuji tak z polohy planety, její oběžné dráhy a směru rotace. Prostě ekvivalent pozemského severu.“

Průzkumníci sebrali vzorky místní flóry i fauny – nějaké brouky a mravence – a vrátili se do raketoplánu. Po dohodě s lodí se kapitán rozhodl vybudovat improvizovaný tábor a sám odletěl s prázdným raketoplánem zpět na Šargu, aby naložil další členy posádky. New Hope byla skutečnou novou nadějí lidí, kteří se ocitli až nesmyslně daleko od svého domova.