Přiblížil se už další večer a Dolák se spojil s Dittmannovou aby probrali situaci.

„Tak jak se tam máte, kapitáne.“

„Ujde to. V dětství jsem rád stanoval, teď se to hodí. Co na lodi?“

„Máme novinky. Astronom Norbert Rabe by s vámi rád mluvil.“

„Dobrá, přepojte mi ho. Mějte se dobře, slečno Dittmannová.“

„Tady je Rabe. Kapitáne, asi pět set kilometrů na sever od vašeho tábora jsme objevili nějaké zříceniny. Vypadá to na dílo rozumných tvorů.“

„Ale. A nějaké další stopy po civilizaci jste nenašli?“

„Jinak nic, jen ta jedna stavba. Měli byste se tam podívat.“

„To půjde těžko, pane Rabe. Nemáme žádné terénní vozidlo a 500 kilometrů je pro nás nepřekonatelná vzdálenost.“

„Máte raketoplán.“

„To sice máme, ale pokud se tam nebude dát přistát, tak toho moc nenaděláme. No mohli bychom alespoň pořídit nějaké snímky. Zvážím to a něco podnikneme. Děkuji, pane Rabe.“

Druhého dne ráno vzal Dolák s sebou Sevastjanova a Mayera a vydali se raketoplánem na sever. Opravdu objevili zřícené budovy. Sevastjanov udělal snímky a Dolák hledal místo k přistání. Kupodivu zde byla poměrně rovná plocha, která připomínala přistávací dráhu. Byla pouze porostlá trávou, podobně jako improvizované přistávací stanoviště u tábora. Přistáli a vydali se ke stavbám. 

Po obloze letěly mraky a schylovalo se k dešti. Došli ke stavbám právě ve chvíli, když se spustily první kapky. Jedna ze staveb poskytovala přirozený úkryt, takže se schovali a dali se do zkoumání zříceniny.

„Tohle je asi nějaká přístupová chodba, posviťte tam, kapitáne, zkusíme projít dál,“ řekl Sevastjanov.

„Je tu zatuchlý vzduch jako v nějaké jeskyni,“ začal Dolák. „Musíme se mít na pozoru, kdoví co nás tam může čekat.“

„Myslíte hady a štíry, kapitáne?“ ptal se Mayer.

„Kdopak ví?“

Šli chodbou a svítili si několik metrů dopředu. Nic živého se zde nenacházelo, chodba ale po pár metrech ústila do velké čtvercové místnosti. Dolák posvítil na stěny a zjistil, že se dívají na spoustu nápisů vyvedených v neznámém písmu. Občas byly texty doplněny obrázky.

„To je tedy objev, kapitáne, je to tu jako v nějaké egyptské hrobce. Jenom to písmo je o poznání civilizovanější než hieroglyfy,“ řekl Mayer.

„To je sice pěkné, ale stejně to nedokážeme přečíst. Pane akademiku, zapálím větší světlici, můžete to vyfotit?“

„Jistě, kapitáne, už se chystám.“

Sevastjanov pořídil snímky všech čtyřech stěn a pak se dali další chodbou doleva. Prošli ještě několik místností, ale žádné nápisy již neobjevili. Bylo zde prázdno, žádný nábytek, žádné sarkofágy nebo něco podobného. Vyšli ven na denní světlo a zjistili, že mezitím přestalo pršet. Byli unavení, takže se rozhodli, že posvačí.

„Tohle není hrobka, pánové. Ať to sloužilo k jakémukoliv účelu, je to velmi zajímavé. Ty nápisy a tak, tohle nám na Zemi nikdo neuvěří,“ řekl Mayer.

„Pokud se na Zemi ještě někdy podíváme,“ zapochyboval Dolák.

„Nesmíme se vzdávat, kapitáne,“ pokračoval Mayer. „Možná máme řešení našeho problému na dosah.“

„To pochybuji. Závidím vám mladistvý optimismus, pane Mayere.“

Sevastjanov mlčel a probíral se snímky na malé obrazovce komunikátoru. Bude potřeba odborníky, aby z toho něco zjistili. A ty s sebou nemají. Škoda, špičkový výzkumný tým, který je na planetě k ničemu.

Po svačině se průzkumníci vydali zpět k raketoplánu. Zřícenina sice pokračovala do různých stran, ale už tam nebyla žádná přístupová chodba. Potřebovali by zkušené archeology s jejich vybavením.

Raketoplán vzlétl a bez problémů zdolal vzdálenost k táboru. Po příletu se radili s ostatními, ale další průzkum zříceniny byl nakonec zavržen. Budou raději zkoumat přírodu, která je obklopuje. Je třeba najít jedlé plody, zajistit ochranu před zvířaty a vůbec zjistit, jestli se tu dá trvale žít. Pokud současné stanoviště nevyhoví, pak se budou muset poohlédnout někde jinde. Zbýval celý kontinent a tři menší kontinenty na opačné polokouli. Někde se musí najít místo k životu.