Nechce se věřit, ale je to už sedm let, co si moje Múza vzala dovolenou a opustila mě uprostřed rozepsané fanfikce – příběhů Desátého Doktora a české dívky Sáry. A teď se přiloudala jakoby nic, a prý: „Tak co, dopíšeme to?“ Já pokrčila rameny a ona dodala: „Koukej si osvěžit paměť, tady to začalo art.php?ida=6680. Až dočteš všech 23 kapitolek, pokračuj tady art.php?ida=9043 a nakonec dojdeš na konec, který, jak praví jedno úsloví, je vlastně novým začátkem. A tam spolu začneme... Tak šup!"
No, uznejte sami – když Múza zavelí, co autorovi zbývá jiného, než poslechnout, že? Tak jsem to holt zkusila..

---------------------------------------------------------------------------------------------


A v té chvíli se nám propadla zem pod nohama.
Gray ztratil balanc a upadl jako pytel brambor rovnou na záda. Já přistála na něm, s čerstvým šrámem od jeho nože pod bradou. Nevím, o kolik ostří minulo krkavici, ale myslím, že jsem měla z pekla štěstí. Rychle jsem se odkulila bokem a přitiskla si ruku – náhle volnou – na krvácející ránu.

Něco prásklo, ale nebyly to dveře TARDIS.
Prostor kolem se rozmazal, jako když cáknete na sklo kbelík vody.

A když se zase vrátil k ostrým konturám, zjistila jsem, že neležím na podlaze řídicí místnosti, ale na cestičce vysypané jemnými oblázky. Z obou stran ji lemovala vysoká hradba modrozelených keřů se šlahounovitými větvemi. Přestože nefoukal ani slabý vánek, mírně se pohupovaly, každá jinak, jakoby koncovými úponky ohmatávaly prostor kolem sebe.
Vpravo, kousek od nás, cestička končila zlatavou zdí, sahající až někam do nebe, a hladkou tak, že by se na ní neudržel ani Spiderman. 

Na opačnou stranu se pěšina táhla dobrých dvacet metrů a pak, zalomená v úhlu devadesáti stupňů, vedla kamsi do pryč.
Davidova slova, která jsem předtím považovala za zmatené blábolení, náhle dostala správný význam.
Došlo mi, kde jsme, ale Graye jsem se rozhodla ponechat v nevědomosti, jak dlouho to jen půjde. Nebo aspoň do chvíle, kdy se mi podaří dostat se od něj co nejdál, aby mohl David otevřít portál a dostat mě bezpečně odsud.

Můj únosce se mezitím namáhavě posadil a teď lapal s ústy dokořán po vzduchu. Musel si při pádu vyrazit dech. Tím líp. Než se vzpamatuje, budu pryč.
No, nebyla jsem. 

Zkusila jsem vstát, ale nešlo to. Do zdřevěnělých nohou se mi teprve vracela krev a cit. Brněly, třásly se a odmítaly udělat krok.
Pohlédla jsem úkosem na Graye. 

Ještě pořád se mu nepodařilo nadechnout se, ba co víc, rty mu už promodrávaly až do fialova a tvář dostávala šedavý odstín. V očích měl děs ryby zmítající se na suchu. Bylo mi ho skoro líto.
Dobře mu tak, ozvalo se nečekaně mé druhé já. Jen ať se udusí a chcípne. Beztak mu ta smrt dlouho nevydrží.
Já vím. Ale i tak – měla bych mu nějak pomoct. Doktor by to udělal.
Jo, Doktor už to jednou udělal. Odměnou vyfasoval rozstřílený hrudník, vzpomínáš?
Jak bych jen mohla zapomenout!

Po kolenou jsem přilezla ke Grayovi a praštila ho do zad. Já měla vždycky okno, když šlo o první pomoc, ale tohle se mi vybavilo z dětství – herda mezi lopatky a bude dobře.
Udeřila jsem ho znovu… a pak už to nešlo zastavit.
Jak bych jen mohla zapomenout!
Mlátila jsem do těch zad jako do špinavého koberce a zoufale si přála, abych mu mohla obvinění z Doktorovy vraždy vmést do tváře. Ale zároveň mi bylo jasné, že právě tohle se Gray nikdy nesmí dozvědět.
Nevšimla jsem si, kdy se konečně nadechl, ale nedal mi ani vteřinu navíc.

Bleskově se obrátil a prudce mnou smýkl. Padla jsem tváří k zemi a jen taktak stihla otočit hlavu, jinak bych měla nos vejpůl.
Okamžitě mě zaklekl, a v další vteřině jsem měla už zase svázané ruce. Ach jo.
Vycvičený teda byl dobře, to se musí nechat. Šlahoun, který použil, byl pružný, ale pevný, a možnost, že bych se z pout sama vyvlékla, nulová.
Zvedl mě na nohy.

„Tak a teď hezky vysyp, kde to jsme.“
„Nemám tušení.“
„Nedělej ze mě idiota. Doktor řekl – buď na něj milá, on neví, do čeho jde, ale ty ano. Konec citátu. Takže…?“
„Jo tohle … to mluvil o TARDIS. Já ji znám, umím ji řídit. Ty ne. Beze mě je ti Doktorova loď k ničemu.“
„Dejme tomu,“ připustil neochotně. „Jenomže my nejsme v TARDIS, ale v nějaké podělané zahradě!“
„No a? Hodláš z toho snad obvinit mě? Já taky nemám šajn, co se stalo. Ale jedno vím – každá zahrada má nějaký vchod, tedy v našem případě spíš východ. Najdeme ho a bude po problému. A pro začátek bys mi mohl rozvázat ruce.“
„To ani náhodou. Pořád jsi moje rukojmí. A nepokoušej se o žádnou levárnu. Nezapomeň, že mám nůž.“
„A ty nezapomeň, že mě potřebuješ. Živou,“ odsekla jsem.
Cosi zamručel, uřízl další šlahoun a vyrobil z něj smyčku. Zaklesl mi ji kolem krku a druhý konec si omotal kolem zápěstí.
„Navěky spolu,“ ušklíbl se a škubl tím vodítkem. „Jdeme.“

A že bylo načase.
Gray si toho možná nevšiml, ale já ano.
Cestička byla mnohem užší než před chvílí, jak se armérie z obou stran zvolna blížily k sobě. Očividně nebyly zvyklé na to, aby je někdo takhle barbarsky ořezával.
Gray vyrazil ostrým tempem a já s ním chtě nechtě musela držet krok.