joj, rozhodilo mi to "Šmolkové nebe" a už sa nie nie naladiť..tak nabudúce snáď

Omlouvám se, ale tentokrát jsem si nenašel nic, co by se zarylo.

já to pochopila že autor necítil kámen přeostrý jak tak byl zamotaný do těch osidel :)
včera naposled jsem tu psala o tom, jak mě teorie úplně míjí a vnímám všechno jen pocitově, melodicky - a tady mi nezavazí nic, hezky mi to plyne a zní při čtení - jen u toho burňáka jsem se napoprvé krapet sekla, ale napodruhý už to šlo dobře :)

S metrickými stopami mívám problém, takže nejsem schopna s to rozlišit.Řekla bych, že v prvních dvou strofách jde o využití sylabického prozodického systému, ale mohla by to být i sylabotónika, protože dobře rezonující rým na konci verše krásně dokáže zmást. Ve dvanáctislabičném verši je dle mého velmi náročné držet melodii a tu já zas paradoxně ve finálním celku vnímám. Takže v prvních dvou vstupech mi nezní víc než zmiňovaným rýmem.Zato třetí strofa bez počtů, to už je jiný kafčo i když buřňák mě drobet překvapil.
Nadchnul mě kámen co vůbec snad necítil a dálky, co ještě snad i na mě někde čekají, pro mě tedy nyní alespoň ve slovu, když někdo předloží mi.

Možná by bylo fajn ilustrační foto přiložit, by dokreslilo atmosféru.

Tady se ovšem obejdu bez fota. Představivost mám značnou. :)

Přístavní městečka, koráby, moře...kouzlo nehynoucí romantiky pro mě, suchozemce od venkovského rybníka. A fotky, které si přivážím se možná dají nazvat kýčem, ten kýč jsem ale nevytvořil já. Ten tam byl!.
A z fotky se stala báseň. Také tam byla, dosud nenapsaná.

Já nevím... mi to smrdí kýčem.