Poezie hluboká, naléhavě prosící: člověče zastav se, rozhlédni a pochop, proč jas, perzonifikovaný zde skřivánčím peřím a smutek z odchodů spolu mohou žít v jediném dvojdomku..

Konec je drsný, ale je potřebný, přesně tak .... a myslím, že Indigo to popsala trefně.

Pro mě dobrý text, nevím, co bych víc dodal...

Tessa: jak říkáš, asi se mýlíš. Přesto jsem ráda, že jsi v textu našla, v některých případech na tom záleží mnohem víc, než na tom, co si autor myslí, že chce říct. Děkuji Ti tedy za zastavení a názor.

Sendy, Indigo: Nebylo mým úmyslem, aby ten text působil příjemně a myslím, že Indigo nějakým způsobem pochytila tu stupnici, která vede k závěru. Děkuji.

Stále častěji se mi stává, že tápu ve volném verši, chytám se jednotlivých řádků a skutečný význam mi uniká. Asi se mýlím, ale tohle mi přijde jako vzpomínka na něco(?) , spíš na někoho, na děje a domácí rituály, obyčejné, až přízemní, ale strašně chybějící....( a ono žer do sytosti mi sem zapadá naprosto přirozeně). Ale jak říkám- asi se mýlím....

Ke mně tedy text nehovoří příjemnou atmosférou (nemůže, neuklidňuje, naopak vnímám tu mimo jiné i jistý druh rozčilení), a závěr ani zbla kontrastem k předešlému. Je logickým vyústěním, posloupností, přirozeným výkřikem k tomu co bylo popsáno nad.

Z celkového vyjádření vyplývá, že to není věc ticha, ale hlasu, který mluví do nás. Koncem dokazuješ oproštění od sebe sama. Dobrá věc!

Skřivánky nežeru,
báseň ano!

sedím a žeru do sytosti

Změnila jsem kategorii. Tohle fakt není říkanka. .)
Má to moc příjemnou atmosféru, která mě vtahuje do mých vlastních vzpomínek. Jen ten konec mě docela zklamal. Působí jako násilné probuzení. Jako když tě uprostřed příjemného snu polejou studenou vodou.