Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Hora-kapitola13
Večer. Medový kotouč slunce stéká za obzor. Paprsky se lámou o kamení. Boty mám celé zaprášené. Na několika místech natržené. Nohy tíží únava. Jdu a čeká mě dnes už jen posledních pár kroků.
Zvednu oči a pokývám hlavou. Došel jsem. Došel jsem daleko a přede mnou se tyčí Hora. Shodím ranec ze zad. Mám na ramenou otlaky a záda mě bolí. Moje vybavení je neprakticky těžké, popruhy jsou upletené z lýka. Mám pocit, že už neudělám ani krok. Svalím se vedle rance.
Chvíli jenom ležím. Dýchám a počítám. Bílé mraky mi letí nad hlavou. Obloha je modrá a směrem k východu tmavne.
Přetočím se na ruce. Zvednu se a vytáhnu hubku. Štiplavě ze z ní dýme. Nalámu pár větviček a zanedlouho mi hoří drobný ohníček. Ohřeji vodu a hodím do ní pár kousků sušeného masa a špetku popela z kořene hlohu. Indiánská sůl. Maso rychle natáhne vodu. Ve finále to bude chutnat skoro jako normální vařená zvěřina.
Mezitím jdu pro vodu čerstvou. Nedaleko šumí potůček. Mám téměř pětilitrový měch. Sešitý ze tří králičích kůží. Poctivě vysmolený na všech švech. Voda z něho chutná dřevem a zatuchlinou. Naberu jen trochu na večerní čaj a vracím se k ohni. Plný měch vezmu až ráno.
Dlouho do noci pak sedím rozjímám a zpívám písně beze slov. Během měsíců strávených v lese jsem se naučil rozjímat nad věcmi, nad kterými jsem dříve ani nepřemýšlel. Jsem teď nějak víc součásti všeho toho světa kolem. Obklopuje mě příroda. Hned po probouzení zdravím bratra Slunce a sestru Vodu. Oslovuji švitořící ptáčata, stromy i zvěř. Možná je to jen z mého nedostatku komunikace a potřeby společnosti, ale cítím se být toho všeho nějak víc součástí.
Ráno vstávám časně. Vyhrabu se z kožešin. Jsem ztuhlý zimou a spánkem. Několik minut rozehřívám tělo cvičením. Protahuji svaly a připravuji se na další den. Pak se jdu umýt k potůčku a vařím si čaj. Pár borůvek a trochu sušeného masa. Žvýkám ho syrové. Je tuhé jako podešev, ale úžasně výživné a syté.
Některé věci si můžu nechat prozatím tady. Obuji si mokasíny, vezmu měch, kůže, pohorky a pytlík s masem. Vyrážím vzhůru. Z úpatí Hory, kde tábořím, je to ještě osm set metrů převýšení. Cesta za pokořením Hora začíná z jiné strany, ale přibližně ve stejné výšce.
Vystupuji rychle. Nerozhlížím se do krajiny. Není čas a já se musím soustředit. Přesto ale vnímám prostor. Kráčím po kamení nad úrovní lesů. Všechno je daleko pode mnou. Louky, řeky, jezera, města. Svět se táhne do dálky, vzpíná se k obzoru, a já kráčím nad ním. Velké šedivé balvany, sem tam kleč. Stoupám a každým krokem jsem blíž vrcholu.
Nastal den. Slunce se krvavě vyhouplo na obzor. Teprve teď se zastavím a oddechuji. Rozhlížím se. Hltám prostor .Vzduch čerstvý horami. Několik minut pouze stojím. Zvednu ruce dlaněmi vzhůru a jsem. Jenom jsem. Stojím nad lesy a stráněmi, pod nohama Horu a jenom jsem.
Pak vyrazím dál. Dělám pravidelné zastávky a šetřím síly. Snažím se hodně jíst a nutím se do tuhého masa. Potřebuji energii. Kolem desáté hodiny dojdu na vrchol. Ledový vítr sviští mezi kamením a honí cáry mlhy. Je zima. Lezavá podlézavá zima. Nezdržím se. Shodím svůj náklad ze zad, dlouze se napiji a scházím dolů. Druhou stranou. Stranou od ledového jezera a ještě kousek dál. Ke kamenné pláni, kterou chci vyzvat bosýma nohama.
Stojím na startovní čáře. Samozřejmě tady žádná startovní čára není. Začínám, kde končí les. Jen ostré kameny lemují cestu vzhůru. Zuji si boty. Sundám triko i improvizovanou kožešinovou vestu. Zbývají kraťasy, opasek a nůž. Já a Hora.
Srdce mi buší nedočkavostí i strachem. Měsíce a týdny a dny. Čas se jako přesýpací hodiny zúžil do jediného bodu. Chci a nechci. Najednou mi připadá, že jediné, po čem doopravdy toužím, je pořádně a dlouze se vyspat. Jen si lehnout a nevstat. Ležet.
Připouštím si k tělu myšlenky, jaké by to asi bylo. Postupně se v těch myšlenkách rozpouštím, až nakonec zjistím, že sedím na zemi a čas mi protéká mezi prsty. Zatnu zuby a znovu si připomenu, že život je boj. Nesmím polevit ani na vteřinu.
Udělám první krok a pak další. Ostré hrany kamenů se mi hladově zakusují do chodidel. Cítím bolest a mé odhodlání je najednou jakési scvrklé.
Zastavím se. Zatnu zuby a udělám další krok. Kolikrát jsem ve snech pokořoval Horu. Vždycky jsem byl hrdina. Každý krok byl hrdinský. Připadal jsem si tím nejmocnějším mužem. Dnes opravdu kráčím vstříc svému snu a vše je děsivě šedé. Obyčejnější, než středa vprostřed týdne. Jdu a místo hrdinství cítím jen bolest a zklamání. Tohle je Hora, na kterou jsem tak dlouho čekal? Mám chuť se otočit a odejít. Ne pro tu bolest, ale pro to zklamání. Proč? Proč všechny sny zevšední dotykem? Jsem trpce znechucený a znovu zastavím.
Jaký je vlastně rozdíl, jestli Horu opravdu pokořím, nebo ne? Pouhá formalita. Fajfka do chlívečku v dotazníku. Pokořil jsem Horu. A co z toho?
Stojím a myšlenkami se propadám do stále hlubšího bahna skepse. Znovu se vrací samotné otázky bytí, které jsem měl za poslední měsíce tak důkladně zodpovězené. Jistoty se bortí, všechno kolem se točí v bachratém chumlu myšlenek a já se ztrácím.
Kdo jsem? Jen otrok svých iluzí a vnitřních světů? Magor? Fantasta?
Stojím a topím se na dně zapáchající stoky, kterou jsem už dávno považoval za vyčištěnou. Nejsem schopný dalšího kroku. Bolí mě chodidla a přestávám tušit, co je realita. Ztracen v chaosu. Marně se snažím zorientovat. Už se nebráním. Břitké hroty otázek se mi zaryjí mezi žebra. Děvka bolest se mnou laškuje.
Děvka bolest.
Vem ji čert.
Seru na ni a jdu.
Jdu a ostré hrany kamenů se mi znovu zarývají do chodidel.
Jdu a radši bych nesl batoh plný kamení, než tenhle bordel v hlavě. Ale jdu, protože už vím, kdo jsem. Santiago – muž, kterého nezlomili.
Vystoupím na horizont. Cesta se svažuje dolů. A tam mezi skalami a balvany trůní ledové jezero. Mohl bych ho obejít. Bylo by to snazší i rychlejší. Pokud ale chci pokořit Horu, musím do jezera.
Rezignace se o mě otřela jako závan myšlenek. Hřeje a šeptá o mrazu pode mnou. Nač si hraješ? Myslíš, že pro ty drobty bolesti budeš lepším člověkem? Co změníš? Vždyť život je jen zběsilý úprk za kusem žvance a tlupa teatrálních lží. K čemu sny a touhy? Všechno jsou to jen sračky z té samé hromady. Bolest a ticho, chlast nebo chleba. Všechno jsme vyhrabali z jednoho velkého smetiště marnosti. Nenaděláš nic. Hrej si na hrdinu. Ubližuj si. Ubližuj si, ať si připadáš lepším člověk.
Řvu. Křičím navzdory sklaní stěně. Oči mi krvácí slzami. Jsem rozervaný až po páteř. Řvu, pláču, ale kráčím dál a nořím se do ledové vody.
Plavu a zdá se mi, jako by miliony malých špendlíků rozbodávaly celé mé tělo. Svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Nemůžeme se vrátit do dětských let. Můžeme jen kráčet kupředu. Kráčet kupředu, nebo se zastavit a počkat, než nás sežere gangréna času. Plavu a zdá se mi, jako by miliony malých špendlíků rozbodávaly celé mé tělo. Ještě jedno tempo a ještě jedno. Odřu si kolena, postavím se na bolavé nohy a vylézám na druhý břeh.
Vylézám z vody a plně se soustředím na stěnu před sebou. Je vysoká. Posledních dvě stě metrů převýšení. Převážná část na kolmé skále. Bez jištění, bez záchrany. Jen já a Hora.
Poprvé si naplno uvědomuji, že jde vážně o život. Hra skončila. Všechno předchozí mohla být šílená ztřeštěná hra. Teď skončila. Chybný krok a je po hře. Napořád.
Je mi zima. Třesu se a ruce mám ztuhlé. Nohy pálí – bolavé od kamení. Cítím únavu a nade mnou se tyčí obrovská skalní stěna.
Ještě se můžu vzdát. Zachovat si život. Jenže co by z života zbylo, kdybych se zřekl svých snů? Život beze snů je horší než smrt, je to pomalé a táhlé umírání.
Krátce prohřeji svaly a zkusím první chyt. Očekávej mě nahoře, Smrtko.

* * *
Stojím a o tvář se mi tříští cáry mlhy. Vítr si pohrává s mraky nad vrcholkem. Občas není vidět na pár kroku, občas je krajina pode mnou vymodelována do nejjemnějšího detailu.
Stále tomu nemůžu uvěřit. Bojím se, že se probudím. Že ztratím sen, který držím v ruce. Zavřu oči a otevřu je opět na vrcholku Hory. Zmocňuje se mě úžas a zimnice.
Zabalím se do kožešin, budu jen tak odpočívat a užívat si slastné únavy. Zbývá jediné. Vytáhnu nůž. Ostří lehce obtáhnu o kožené pouzdro a pak si pomalými pohyby vyryji do hřbetu levé ruky znak Hory. Symbol krvácí, rána je rozšklebená a místy hluboká až na kost. Bolí.
Pláču.
Modlím se a směji. Zabalený do kožešin na vrcholu Hory. S rukou pořezanou do krve, odřenýma nohama a naplněným snem.

Epilog

Jdu. Kolem se míhají baráky a ulice. Trochu prší a déšť se roztlouká o chodník. Halím se do kožešin, protože je mi zima. Ochladilo se. Poslední letní dny za sebou bouchly dveřmi. Je smutný uplakaný podzim a listí opadává.
Pronásledují mě rozpačité a nechápavé pohledy lidí. V dáli slyším sirénu a vím, že zpívá pro mě. Rozhlédnu se po svobodném světě. Užívám poslední vteřiny a jsem smířen s tím, co přijde.
Lidé popírají svou živočišnou přirozenost. Boj proti tělesné pachu a ochlupení byl jen začátek. Pak přišla myšlenka, která odstranila poslední rozpory mezi tím, jaký je člověk a jaká je společnost.
V posledních letech značně vzrůstalo napětí mezi muži a rolí, jakou jim vyhradila společnost. Spor se vyhrocoval. Muselo přijít konečné řešení. Ironií osudu to byla žena, kdo přišel s nápadem. Nepochopím, ale ten nápad se ujal. Rozšířil se jako mor, jako epidemie bezduchých marných životů a není cesty zpět. Není cesty zpět.
Všechno je velice jednoduché. Ve věku 14 let se chlapci podle zákona kastrují. Ztrácí svou bojovnost a divokost, ztrácí touhu po nebezpečí, ztrácí to, co bylo v rozporu s podnešku postaveným hladkým světem. Muži jsou milí, učesaní a klidní. Beránci.
Tak jednoduché a tak nenapravitelné. Já sám jsem se povinnému zklidňování vyhnul. Souhře okolností pomohl můj skvělý táta. Teď ale vím, co mě čeká v první řadě. Po pěti letech přestanu porušovat zákon a nosit svém mužství.
V paměti hrabu vzpomínky na změny, které se udály s kluky, co jsem znal. Mám trochu strach, že přijdu o duši a nejen kousek těla. Mám však už i naději. Vím, že svět může být jiný. Že člověk může žít v souladu se svým srdcem. Prohlížím si hřbet levé ruky. Rána je rozšklebené a mokvá. Zaschlé stružky krve ji rámují. Při každém pohybu se znovu a znovu otvírá. Bolí. Ale já ji nesu jako pečeť na svém srdci.
Nesu ji jako pečeť na svém srdci a nesu ji i jako znamení odporu. Hora. Je na čase povstat. Zbořit společnost, která se bojí všeho, co je velké a silné. Která kastruje své hrdiny.
Docházím ke konci své cesty. Z protějšího chodníku na mě nevěřícně zírají chlapci z hnutí odporu. Peter. Vláďa…
Ano jsem živ. Zvednu krvácející ruku. Pokořil jsem Horu. Vzepřel jsem se svému osudu. Pokořil jsem Horu a můj příklad strhne lavinu.
Obklopili mě policisté. Jsou všude. Nebráním se a jen se usmívám. Jsem Santiago, muž, kterého nezlomili. Vím, co bude následovat. Ztratím to, co mě dělá mužem. Ale nikdo mi nemůže vzít to, kým jsem. Pokořil jsem Horu. Rána na levé ruce krvácí a krev kape na asfalt. Jako symbol. Jako znamení odporu a můj příklad strhne lavinu.
Léta Páně 2012, dne 31.3. věnováno autorem Jan Hornicek
  
8.4.2012 | 20:46    Jan Hornicek

avi
8.4.2012 | 20:46    Jan Hornicek

Můj celkový přístup k tomu textu byl hodně naivní. Teorii prózy jsem doposavad nestudoval a vzal v patrnost je věci, které mi napadly. Ale jsem čímdál spokojenější s publikací tady, neboť komentáře mi to bohatě vynahrazují. Ten hrdina je magor. To je asi to první. On je jednoznačný blázen, který žije naprosto ve svém světě. Ovšem na druhou stranu člověk, který není bláznem, tak nikdy nemůže udělat krok před ostatními a ukázat jim cestu. Protože pokud není blázen, tak uvažuje stejně jako ostatní. A pokud uvažuje jinak než ostatní, pak už je vlastně blázen.
Filozofické to být mělo. No. A díky za komentář. Jo a ještě dodám, co vnímám jako velkou bolest celého pokusu. Chtěl jsem tam toho hodně a nakonec se to tam navzájem potlouklo do takové sekané, no...
7.4.2012 | 19:02    JC senior

Vyhnu se kategorickým výrokům k odstavcům, překlepům, délce vět a věrohodnosti přímé řeči. Můj dojem je, že jsi chtěl napsat filozofické dílo, prezentovat svoje názory a transformovat je do dramatických obrazů. Postava protagonisty přitom byla pro mě vedlejší, mimochodem mně spíše vadily některé těžko přijatelné situace, "náhody" a akce hraničící s výkony supermana. Pro mě byl na závadu i nejednotný styl vyjadřování protagonisty.
Na začátku příběhu a v dialogu s "beránky" je zcela jiný, než ve filozofických samomluvách. Tedy v těch samomluvách se základní filozofické teze i zbytečně opakují.
Boj proti režimu... několikrát zdůrazňované motto. Proti jakému režimu? Příběh není časově situován, podle Úřadu práce bych jej zařadil do současnosti. Tady ale ta "uniformita jednání" není tak jednoznačná. To je ale věc názoru.
Zkus si položit otázku, jak by to vypadalo, kdyby tady kolem nás bylo deset milionů takových osobností, jako je tvůj hrdina.;-)
4.4.2012 | 18:22    Tessa

Probuzení autorovo z tvůrčí euforie (a slepoty,což dobře znám) nebývá vždycky příjemné. Je-li však onen autor pevně rozhodnut ten dům postavit a potok přeskočit, udělat krok správným směrem. Ke kroku druhému by ti doporučila "příručku stavebníka" - Markéta Dočekalová Tvůrčí psaní pro každého 2 (povídka, novela, román), kde jsou základní rady. Krok třetí - zapojení talentu a invence své vlastní nepochybně zvládneš snadno.
PS.Ten citát je krutě pravdivý...:)
4.4.2012 | 7:41    Jan Hornicek

Díky za komentář.
Je to prvotina. Poprvé jsem svůj prozaický pokus dotáhl až do konce. A naučil jsem se přitom hromadu věcí. Jak říká Friedrich Nietzsche: "Když si člověk postaví dům, vždycky zpozoruje, že se přitom přiučil něčemu, co měl rozhodně vědět, než začal stavět." Takže toho určitě nelituju. Ani toho, že jsem publikoval. Bez vaši připomínek bych toho o svém pokusu moc nezjistil.
Myslím, že základní chybou byla chyba koncepce. Kladl jsem důraz na úplně jinam, než jsem měl.
Ale jestli si myslí, že mě to navždycky odradilo od psaní prózy, tak ne!
Budu to zkoušet tak dlouho, dokud ten potok nepřeskočím, i kdybych si měl boty ublátit ;-)
3.4.2012 | 21:11    livebet

dočetl jsem a po pravdě se mi to ani nechce moc hodnotit. Ta próza je mucholapka se spoustou přilepenejch začátečnickejch much. první, co z toho cítím je, že vypovídáš příliš okatě o sobě a nikoliv o postavě příběhu, to je transparentní, dle mého nevyprávíš příběh ale píšeš deník svých vlastních mentálních dilemat a psychologických pochodů. Jsi prostě až moc "básník a filozof" a tu vodu vylejváš najednou a zprudka. V některých pasážích ta postava není pro čtenáře ambivalentní ve smyslu logického vývoje (vzhledem k prožívaným situacím a věčným "autodisputacím"), ale spíš jednáním a myšlenkovými pochody těžko uvěřitelná a v podstatě trochu na palici:) je nadmíru nakažená vlastní a možná předčasnou moudrostí při lamentování (a to musím uznat) nad několika málo opravdu velkými tématy. Ich forma je ošidná, tady musíš dokonale vědět, o čem píšeš, jinak ztrácíš odstup a nadhled. Je to pokus, za kterej ti patří uznání, i za odvahu, že jsi ho na tak velký ploše uveřejnil, ale nabrousit nůž bys měl na kratších literárních útvarech (povídka je ideální) Za sebe bych, Oldo, rád řek, že to není špatná prvotina, ale je. Nebudu neúpřimnej.
2.4.2012 | 22:44    Luisa Sekaná

Hm, taky jsem dočetla. I když jsem nechtěla dál číst z obavy, že mi v poslední kapitole srazíš hlavu dvojsečným mečem. Ale stálo to za to, no. A já už tímpádem nemůžu říct nic na obranu. Natož vysvětlovat co mě přimělo změnit názor. "Život beze snů je horší než smrt, je to pomalé a táhlé umírání." Dejme tomu, že v rádoby umělecké hantýrce bych řekla, žes mě dostal.
1.4.2012 | 13:33    Tessa

Ono je optimální, abys to, o čem píšeš znal (ať už z vlastní zkušenosti nebo ověřených zdrojů), ale převést "pravdivé" na čtivé je složitá věc, zakomponovat do děje, aby nevyčnívalo jako poučování, mentorování, chce krom trochy fabulačních schopností znát i míru- kdy se pouštět do detailů (většinou tehdy, když jsou důležité pro nějaký zvrat v ději), kdy popis zestručnit, kdy ho nechat prolnout do emocí té či oné postavy.
A ještě něco- postava (y) byla měla projít nějakým vývojem, zvratem (nechci říci přímo přerodem),čili na konci by měla být malinko jiná než na začátku. To mi u tvého hrdiny chybělo. Přestože vystoupil na Horu, dolů sešel se prakticky stejný.Nezměnil se ani jeho pohled na společnost, ani na sebe sama (a pokud jo, tak mi to uniklo).
Neméně důležité jsou i postavy vedlejší - krom toho, že posunují děj, dají použít i k charakteristice hrdiny. Odflinknout je znamená příběh ochudit, neboť "žádný člověk není ostrov sám pro sebe".
Tož tak. Jsem zvědavá na verzi 2.
1.4.2012 | 11:55    Jan Hornicek

Díky všem co dočetli za komentáře.
Jo. Chtěl jsem to podle nich zalepit. Ale to by asi nedávalo moc smyslu. Takže zahazuji a začnu znovu a lépe.
Chcete plastické hrdiny. Hmmm. No budiž tedy :-)

(Možná dodám už jen tak mimo diskuzi, že jsem ten text snažil mít co nejrealističtější ve smyslu vlastního přístupu k němu. Naučil jsem se rozdělávat oheň třením dřev, vydělávat zvířecí kůže, sytit se jen z plodů lesa (viz ten guláš) a strávil jsem týden v Tatrách, aby závěrečný výstup na Horu měl autenticitu. (Horolezení se věnuje několik let) To samozřejmě text jako text nijak nepozvedá a říká to jen proto, že je to pravda :-) )
31.3.2012 | 21:20    Tessa

Opustila jsem vizi komentovat každou kapitolu, protože se nerada opakuju. Takže si to shrneme:
to, že příběh "visí" jen na hlavním hrdinovi, by nevadilo (dokonce ani fakt, že vedlejší postavy, které by mohly děj obohatit, zamotat, posunout jinam nebo vpřed, jsou tu jen v úloze nezajímavých statistů), pokud by ten hrdina nebyl placatý, papírový panáček. Navzdory jeho neustálému mudrování se nijak "nevybarvil" a jako čtenáře mě nestrhl k jakékoliv emoci (to už jsem psala někde jinde).
Pokud jde o formu, text nevyvážený, poetické pasáže přeskakují ke kritickým (obé podbarveno patosem), celkově dějově chudé, dialogy mnohde šroubovité. Možná by bylo lépe si příště nabrat méně (rozsahu),spíš povídku než novelu a zvolit pozici pozorovatele - tedy psát ve 3.osobě. Ich forma se zdá být jednoduchá, ale není. Celkově myslím, že sis vzal velké sousto...jenže je třeba psát a psát a vypsat se z chyb... Držím palce.
31.3.2012 | 17:21    Kilgor Trout

myslím, že fakt, že hrdina na rozdíl od zbytku světa má koule, tudíž je skutečným samcem,mi zas tak moc zajímavý nepřijde, stejně jako on sám a jeho zmatky, co má v hlavě.Smutné je, co v hlavě NEMÁ.Spíš mi přijde že je vykastrovaný mentálně, není to moc zajímavý člověk.Popisy jeho pobytu v přírodě bych proškrtala, je to nudné.Víc by příběhu prospělo, kdyby ten chlap měl v hlavě i něco jiného.
Určitě toho napíšeš víc, ráda si tě zas přečtu.
31.3.2012 | 16:14    jindra

u jedne kapitoly rikas, at si vsimnul, ze hrdina je nepojmenovany a jak vede dialog s peterem... cekal jsem, ze to bude mit nejakou roli a nemelo...
strohe to rozhodne nebylo... vsechny ty popisy a kycovita liceni... krecovitost je prave v tom jak moc ty emoce a myslenky a vsechno tlacis... nenachvas je nejak vyplynout... strasne moc chces, aby tam byly, ale nevis jak je tam jinak dostat...
takys rikal neco o rozmotavani zapletky... jenze ona tam zadna nebyla...
myslim, ze bych musel byt malicko retardovany, aby mi prisel hrdina zajimavy, protoze on zajimavy neni... ani jeho myslenky... on nema ctenari, co nabidnout a tak strasne moc se snazi neco vnutit... aby byl pro nekoho zajimavy musel v tom cloveku vzbudit obdiv... coz podle u prumerne inteligentniho cloveka nemuze, protoze to je pozerske pako, ktere chce byt neco vic, nez je... a ze nakonec je neco vic... to je smutne, zes mu to jako autor dopral... je mi jasne, ze se s tou postavou hodne ztotoznujes a dost mozna sis jejim prostrednictvim neco splnil... ale nefunguje to...
31.3.2012 | 15:57    Jan Hornicek

Díky za rozbor a žes to se mnou vydržel až sem. Aniž oponuji jen pár podnětů k možná k zamyšlení. Máš text formální pracovní na jedno straně. Na druhé straně máš text přeemočnělej a patetickej. Jako osa. Nemyslím si, že tenhle můj pokus je úplně v pravo, ale určitě jsou lidé, kteří to tak vnímají. Jsou i tací, kterým patetický nepřišel.
křečovitě napsaný. Byl jsem hodně strohej, mnohdy až na krev. Děj pouze podkresloval to, co jsem chtěl říct. Ovšem v chvíli, kdy tě můj hlavní hrdina nezajímá, pak tohle celé musí jít mimo tebe. Není nic než hlavní hrdina a příběh, který se odehrál v jeho hlavě.
Pokud si řekneš, hlavní hrdina mě nezajímá, nemáš, čeho jiného by ses dočetl a tvé nudě plně rozumím.
31.3.2012 | 15:45    jindra

tak docteno...
cele to chce byt desne hluboke a komplexni... ale neni... a pro me to nefunguje ani jako nejaka spolecenska kritika... ta mirna scifi berlicka... tomu podle me navic jeste ubira...
ten boj cloveka s prirodou, hledani lidske prirozenosti a boj proti spolecnosti je desne krecovity... krecovite napsany a tlaceny... a vypravec v tom nema ani malicko jasno, prestoze se tvari, ze ano... coz me neskutecne drazdi...
nakonec se z toho bohuzel vyklubal jenom pseudo psychologicko-filozoficky blabol...
vypravecsky je to desne nezvladnute...
a finale je pro me desne zklamani... pokoreni hory nebyla nuda nuda jenom pro frajera, ale i pro me jako ctenare... a pateticky epilog tomu nasadil korunu
31.3.2012 | 15:17    hanele m

vkládám pro Jindru a zas prchám :)