LitWeb

Hostů OnLine:

Členů OnLine:

Registrovaných členů:

Právě přihlášení:

Něco se stalo...

Psáno v předvečer sta let od vypuknutí První světové války...

Něco se stalo v ruce Pandořině
zámek se třásl, zámek u dveří
Někdo vzal malou z mnohem větší skříně
svit rychle zhasl
Kdo jen uvěří?

Pustili běsi, vypustili duchy
padala víka nově zemřelých
umrlec čte si
k nářkům zítřka hluchý
živý si zvyká
už ho sevřeli

Lež klidně vstala, strach byl na posteli
líně si zívla, spolu uspějí
zas bude v gala, až všem rázně sdělí
na co již kývla
v smíchu peřejí

Hledali cosi, co se bude hodit
zázračný důkaz, náboj před bouří
Že matky prosí? Že snad budou rodit?
Povel dá ruka
oko nemhouří

Škrtali dluhy, hroby zaplnili
tíseň se sklání tíseň zažraná
čerň v spektru duhy
říká, že je shnilý
Svět mnohá přání
s kletbou na branách

Něco se stalo v ruce Pandořině
právo se právě silně mrzačí
Vztek vyšel na lov a lež stála při něm
z pravdy je havěť
skrytá v bodláčí

Léta Páně 2014, dne 23.7. věnováno autorem Marek

Kategorie: Poezie vázaná


	23.7.2014 \| 14:06 Marek

			Díky, Vláďo, měj se hezky :-)))

	23.7.2014 \| 13:09 Špáďa

			Verš plyne v rytmu si zdánlivě nedbalém. Uvnitř však kvalita sycená přebalem. A díky za to téma tady, Marku, je potřebné nejen nemlčet či vzpomínat, ale aktivně připomínat.

	23.7.2014 \| 9:16 Marek

			Díky, Doto, přesně tak...

	23.7.2014 \| 9:15 Dota Slunská

			Pichlavá jak bodlák. Dobře, že připomínáš. Člověk si nesmí přestat uvědomovat, že má sám v sobě Pandořinu skříňku, kterou se musí snažit nechat pevně zajištěnou.