LitWeb

Hostů OnLine:

Členů OnLine:

Registrovaných členů:

Právě přihlášení:

Naposled

O naději v hlavách beznadějných...

Naposled unaven jen kopnul proti vodě
Posledním tempo jen býti blíže břehu
Zachránit sen, uvěřit v život v shodě
Obrátit zlo, v lásku a snad i něhu

Poprvé v novém dnu se pokusit zas napít

Z pramene žítí a mít zas trochu radost
Okamžik přítomný, ten co dokáže nabít
A smutku ukázat, všech jeho zbraní malost

Pak se však ponořil v ten beznaděje bazén

Kde bylo poslední jen stéblo zvoucí k žití
Stačilo chytit se a držel se jak blázen
Na to má právo přec každý kdo něco cítí

Léta Páně 2015, dne 26.10. věnováno autorem Trawnikar

Kategorie: Poezie vázaná


	27.10.2015 \| 8:29 Tessa

			Myšlence rozumím, provedení se mi moc nelíbí. Spolehlivě to zabila přehršel infinitivů a slovních obratů, nad kterými člověk pokývá hlavou...jojo, to je pravda...a vzápětí je zapomene. Jediným záchytným bodem pro mě byly poslední dva řádky ve třetí sloce.

	27.10.2015 \| 7:44 JC senior

			Nějaké stéblo záchrany se vždycky najde, hlavně se ho pevně chytit... *

	27.10.2015 \| 1:36 Doremifa

			...pokud nikde v básni není tečka, pak jsou velká písmena na začátku každého řádku matoucí. Také druhá řádka první strofy je buď záměrná výrazová avantgarda, nebo jen nedopatřením vzniklý obrat (Posledním tempo...) a nebo tomu prostě nerozumím

	26.10.2015 \| 22:53 Dota Slunská

			Přechod od prvních dvou strof mluvících v neurčitku k poslední s dějovým činitelem zesílil směsici pocitů, jež se člověku v dané situaci překotně promítají hlavou a poukazuje na víru, že žádná hlava není beznadějná, což je povzbudivý závěr.