|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Přivázaná
Někdy mám pocit
jako by ji nepřestřihli
Tenkrát stávali tátové za dveřmi
Možná jsem se jen začala moc bát
že se ztratíš i ty
tak jsem ji držela
a upletla si obojek z mléčné dráhy
Ne
už neuteču
Jen se občas toulám mlhovinou
a hledám v hvězdokupách naději
že se vrátí čas
Ty půjdeš přes dvůr nemocnice
Potkáš mýho tátu
a on se tě zeptá
Kam jdete slečno?
Rozbil se mi háček
Spravím vám ho
Vezme násadku od plnícího pera...
Až si uháčkuješ bílé rukavičky
řekneš
ano
a já se vám narodím
Léta Páně 2012, dne 2.10. věnováno autorem
Marcela
|
|
|
|
|
|
|
|
je mi to ľúto...
ale taký je život...
takže my, čo sme tu ešte chvíľu ostali...
mali by sme ukázať všetkým našim blízkym-strateným...
že sa vieme z neho radovať... a každý večer im posielať zopár príjemných úsmevov skrze našich skutkov samotného srdca...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tady už není co dodat, všechno bylo řečeno - a stejně je to málo :)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
jednoduchý, uvěřitelný a plný citu je tenhle tvůj text. ta retrospektiva mu moc sluší. a i když trocha nostalgie a smutku prosákne, stejně je mi z něj hezky, jako kdyby vše do sebe zapadalo správně jak má, celej ten život, smysluplnej a naplněnej.
a i když je to upředený především z emocí, je mi na tom sympatický to, žes nepodcenila ani formu a nemám z toho pocit kýče nebo trapnosti, že bych nevěděla, co na to říct. je mi to sympatický a blízký, tohle tvý sdělení.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
vrátit čas, tolikrát jsem si přál to samé
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
jsou to na jednu stranu strasne smutny pocity, protoze si clovek uvedomuje konecnost cehosi, i kdyz vevnitr to ukoncit nedokaze... ale zaroven jsou i krasny, ze muzou vzniknout... ja nevim, jak to bude u me, jsem z nevyvedeneho manzelstvi, detstvi temer zadne... rodice jednotlive, ke me jen kriticti... pak se clovek trochu zmita, musel se jako maly obrnit, byt "tvrdy", i kdyz nerad... a nese si to navenek s sebou
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ten pocit je správný...nepřestřihli ji, tu vnitřní, to pouto, které se táhne z matek na děti a pořád dál, nějaké nůžky přestřihnout nedokážou.
Co se mi líbí v téhle básni, je ten návrat v čase...do chvíle, kdy se dva potkají a zamilují, a je fuk, jestli má ten okamžik na svědomí náhoda, osud nebo Bůh.
Občas si říkám, kým bych byla, pokud bych vůbec byla, kdyby se nepotkali zrovna moji rodiče.
Básnička plná "obyčejné" lásky. Takové, která drží svět pohromadě.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tušila jsem to. Je mi to moc líto.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Ano, Marci,
já jsem si na tu báseň vzpoměl A z posledních tvých básní vím...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Maminka zemřela před čtrnácti dny...a přesto se neztratila. Zdá se mi, že jsem těch básniček pro ni napsala hrozně moc málo...
Tahle už je stará víc jak dva roky...ale mám ji ráda.
Děkuji za porozumění.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Bylo by krásné znovu se narodit, nebo alespoň uháčkovat ty rukavičky...
**
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Někdy se člověk skoro bojí dýchat, aby se vzpomínky a touhy nerozletěly jako pápěří. Takový mám pocit z tvý dvou - tří posledních. A bolí. Dotýkají se mě jinak než tebe, ale dotýkají se mě, a o tom asi poezie je. Když se autorovi podaří čtenáře zasáhnout, zprostředkovat mu pocit nebo probudit pocity jeho vlastní, aniž by musel sklouznout ke kýči, mnohaslovným patetickým orgiím plným laciných klišat.
|
|
|
|
