|
Hodiny
Někdy se stávají zvláštní věci ...
Sedím u postele, tak jako každý den a koukám na větev za oknem. Bílá barva květů se změnila v zelenou s červenými třešněmi a před očima se míhají křídla špačků. Jak rychle utíká ten čas, vykračuješ si svou cestou, někdy si poposkočíš a najednou se ztratíš. Jen tak, v obyčejném dni všedního shonu a jako bys ani nebyl. Tichem pokoje se ozývá jen slabý sykot kyslíku a sípavý nádech výdech. Beru tě za ruku a potichu vykládám: „Micka má pět koťat, schovala si je na půdu, už rozkvetly pivoňky, krásně voní, no a já zase připálila brambory, klasika“. Vím, že mne slyšíš, možná se v duchu usmíváš, ale všechnu svou sílu dáváš do těch dvou úkonů, které my ani nevnímáme, nádech a výdech. Nevím proč, ale mám předtuchu, že tu spolu mlčíme naposledy a žádné zítra už pro nás dvě nebude. V noci se probouzím, otevřu oči. Jarka, probleskne mi hlavou. Vstanu, jdu do kuchyně a podívám se automaticky na hodiny. Ručičky ukazují dvacet minut po půlnoci. Mám divný pocit, snad strach, nechce se mi jít zpět do ložnice. Sehnu se, do náruče vezmu Barunku a pohladím ji. Rozespale zakňučí a tak jdeme spolu.
Nespím, čekám na telefon. Zazvonil o půl páté, zemřela dvacet minut po půlnoci.
Léta Páně 2016, dne 30.3. věnováno autorem
Anna Marie
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
