|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Úniky
Své dlaně, trsy jeřabiny
na ňadrech mých nech spočinout.
Jsi stále stejný… stále jiný…
Nechám se lapit do tvých pout.
Jen objímej mě do závrati
ať už to je či není hřích.
Až se z mých očí smutek ztratí
a já se celá schovám v tvých.
A neptej se, kde jsem se vzala
a kam odcházím po ránu.
Tohle je radost, jedna z mála
kdy mizím smrti ze chřtánu…
Léta Páně 2016, dne 20.9. věnováno autorem
Milada
|
|
|
|
|
|
|
|
Půvabné! 
Pevnost, co předem ví, že chce se vzdáti,
dobyvatel, co vítán být se zdá?
A oběť sama padá do závrati
pohledem jeho očí zmámena...
Pro chvilku štěstí popře sebe sama,
smutek se z jejích zraků vytrácí,
kde se jen vzala tady ona dáma
a kam se s jitrem opět vytrácí?
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Neomlouvej se. Nedáváme sem svá dílka proto, abycho si pak o sobě četli jak jsme dobří... Nebo... alespoň bychom sem neměli chodit právě proto  Každý názor, i ten který nepotěší, nám může být přínosný. Takže já děkuji i za takový. Díky  |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
...tuhle podobu poezie mám asi ráda nejmíň. Sladkobolná, patetická. Za dvě hodiny mi z ní v hlavě nezůstane nic a nebo jenom málo.
Omlouvám se, že jsem nepotěšila. Ale ani já nejsem potěšená. Tak to prostě cítím. Spousta lidí to má jistě jinak, určitě si tahle báseň své spokojené čtenáře najde.
Tvé básničky pro děti čtu ráda.
|
|
|
|
