úplně zticha čtu nedýchám at tu dámu poesii co sedá na tvá slova neplaším..

Milý Jordy, není zač se omlouvat, jsem ráda, žes dal vědět, co s tebou udělala.

Jordy, díky za obsáhlý komentář. Jestli to vyznělo jako ufňukané kvílení ubohé žabky, co obviňuje ze svých bolístek svět, tak to mě trochu ranilo. Ale nedá se nic dělat, tvé dojmy a výklady jsou takové jaké jsou, přestože můj záměr byl jiný. Nejde o žalobu nikoho a ničeho, jen o snahu popsat pocity a dojmy, které se v člověku rozlijí v okamžiku a době následné, když přijde o milovaného člověka, a všechen cit, který k němu chová, nemá kam doručit, poněvadž se ocitne v situaci, kdy jediným živým systémem je on sám a tak, jak s tím pocitem žije dál, uvědomuje si, že nepomíjivost potřeby dávat svůj cit je hrozivá záležitost, která mu v jistém ohledu nedá nikdy smířlivý klid. Nejde vůbec o vyjádření nedostatku lásky, o to, že by člověk nedostával to, po čem touží (kdyžtak mi přibliž, ve kterém momentu jsi k tomu v básni dospěl, je to pro mě zajímavé sdělení). S rovnováhou nelze než souhlasit, ale když jedna miska na vahách chybí, zbývá než vyvažovat svou vlastní lodičku, aby se život nepřeklopil a nesed ke dnu. O tom žádná.

Jardo, jsi všímavý, já o tom vím, původně jsem tam měla na mokřad, ale na konec jsem dala do mokřad a přejala nespisovný ženský rod, který se u nás místně a nesprávně používá. Přišlo mi to přijatelný, stejně jako třeba varianta hadr - hadra, brambor - brambora, ačkoli jsou tyto výrazy regionálně běžně užívané a spadají do nářečí, zatímco mokřada bude spíše jen lokální lidová řeč. Ještě nad tím zapřemýšlím. Díky za komentář.



Terko, díky, ten plot z Arabely si teď taky vybavuju:). Ty první dvě sloky jsou jen jakýmsi kulisním prostředím pro myšlenku, která je vyřčena až na konci. Pokud vykreslily kokrétní představu, jsem za to ráda.



Indigo, díky, jak už jsem zmínila Terce, poslední dvojverší je vlastně jednoduchá a zcela zřetelná myšlenka celé básně, proto je možná až kontrastně jednoduchá a počáteční dvě jsou paralelou pro celkový pocit, déšť venku (břečťany, mokřady, kapky na střeše, studna), svíravost (motýli na podhledech, odkapávání) s deštěm uvnitř sebe (nitrosférický), když jsme plni lásky, kterou už nemůžeme danému člověku dát, protože tu už není. Uf, no a teď, jestli se tu ještě někdo zastaví, tak to má jak na talíři. :))

AA, bych úplně neviděla chybou v rytmu, jako spíš něco, co ledabyle vysává sílu dalšímu slovu v textu. Usurpuje schopnosti, udanýmu tónu do vjemu z obsahu. A i když mi předposlední verš myšlenkou připadá vyzrálej, nesedí zaujetím, a sdělení následný, mi naprosto rozmělnilo zážitek. Jako bys neměla chuť už nad tím strávit víc času...třeba si chtěla a pak si mávla rukou a nechala jak je a leží. Neříkám, že tomu tak je, jen mám jako čtenář přesně tyhle pocity.

bála jsem se trochu názvu, ale zbytečně. V této básni je něco naléhavě poutavého, konec tak výstižný. Áčka mi nevadí, spíše pro mne mají funkci okamžitého vtáhnutí do děje, připoutání, prožívání. Obrazy navozují svoji atmosféru, představuji si (nevím proč) zarostlý kus plotu u chodníku kdesi z první série Arabely.

Tesso, Jiří, Rumová, Milane, děkuji vám všem za odezvu!

Ivo, uznávám, že máš pravdu. Ta „áčka" jsou tam rytmicky skoro jako malé uštknutí, jediný důvod, proč jsem je tam prskla byl, že těm pár dojmům, které se vešly do strof, by mohly předcházet tucty dalších. Díky moc i za tvůj komentář!

Nenalézám funkčnost pro užití spojek v iniciálách první a druhé sloky, dokonce i rytmus mi bez nich připadá plynulejší. Moucha na pyramidě, jasně, ostatní je opět skvělý zážitek pro citlivého čtenáře veršů.

Hodně smuténková, ale bezvadná. A břečťany pláčou po cihlovém plotě, to je perla.

studna až na kost zmrzlá manekýna.
:)
když chybí, když přebývá.je a není. chtít a nechtít. láska je divná a báseň skvělá.

láska jak motýl...
křehká, barevná, zranitelná
jen pod sklo ji nepřišpendlíš
***

Velmi působivé obrazy..láska jako hrozba...snad (naštěstí) neodžitá...