Petrarcovi sonety znám... jasně. Učarovaly mi už jako dávno. Stejně jako Shakespearovi  Jen, samo, ne všechny tak, abych řekla "jo... to je ten a ten..." Takže jsem zprvu myslela, že cituješ některý z nich. Pak mi ale cvaklo, jak už jsem psala, že forma je "nějaká jiná"  a taky, že to tvoje je "od ní" a ne "pro ni". Prostě a zkrátka  přivřený vrátka 

 

Co se týče zdraví, není to na přeskakování ohně o čarodejnicích... ale na koštěti se proletět, to už zvládnu. Měj se sluníčkově, dnes je na to prima den 

Milada (11:25): Jak vidíš, i já jsem byl nějak zmatený a nepozorný při čtení Tvé reakce v 10:25! Jinak by nevznikla má předchozí odpověď...

Doufám, že už je Ti po operaci mnohem lépe a přeji Ti brzké uzdravení! 

Milada (10:25): Miládko, on to není jeden sonet, ale celá kniha jednoho sta sonetů, kde básník píše o své tajné lásce k té, která už mezitím není mezi živými. 

"Je nyní čas, aby se duše konečně navždy zbavila světských vzpomínek a pomyšlení..."

Toto je opravdu Petrarca... A ty, Shimmire, jsi mě dokonale zmátl. Tak dokonale, že jsem špatně pochopila... tak dokonale, že jsem uvěřila... Pak mi nějak "neseděla" forma... nějak jsem váhala, jestli Francesko psal Lauře i v ženském rodu... Dlouho... dlouho... než se rozsvílilo Tak vlastně díky, díky, díky... že jsem pro tebe tak inspirující 

 

... a teď jsem zmatená  Teprve nyní - kvůli spěchu, jak to asi taky znáte - jsem si přečetla dodatek Shimmirova komentáře, a to ten sonet od Petrarcy. Neříkám, že jsem "analfabet", znám spousty děl různých autorů (to si neztěžuji  ani se nechlubím, ale je to v této situaco nutné říct), ale přiznám poctivě, právě tento sonet neznám a nevzpomínám si, že bych ho někdy četla. A to mi věřte. Proto, teď po jeho přečtení, jsem malinko nesvá. Zmínění kostela... modlení a stínu mě vyděsilo. Je blbost, aby Petrarca, když rozděloval při dchodu svou mozkovou kapacitu, myslel i na mně. Jak je pak možné, že - pokud si dáte moje a jeho dílo vedle sebe - vypadám jak vykradač myšlenek? Obrácená pozice - u něho touží žena, u mně muž - by mohla být záměrná. A teď mi to někdo vysvětlete zcela prozaicky, nebo si budu myslet, že jsem Franceska potkala ve chvíli, kdy nebylo jasné, jestli se vrátím mezi vás, nebo si sednu na obláček... Vysvětlím - v lednu jsem byla na operaci a moc se nedařilo Dnes už je líp, ale budu se bát zase něco napsat. Copak já vím, koho jsem tam ještě potkala.......

I tady platí můj předešlý komentář 

Díky chlapci. I vaše slova se mi hezky čtou :)

Nejen sonety živ je básník.

Každá forma je působivá, když je v ní poezie.

A zde poezii nacházím.

I tobě dík za slovíčka. Sonet je forma, kterou mám ráda. Bohužel... když se snažím něco v této formě napsat, obyčejně neboduju 

V první verši mi, žel, vypadlo jsem...Ale piš dál podobným stylem, je to velice inspirující...

Je to půvabné, Miládko! Tess si vybavila Manon, já zase 100sonetů Lauře od Franceska Petrarcy...

Já klečela před oltářem
k matce boží se modlila,
tu pohled můj sklouzl na zem,
já cizí stín tam spatřila.

Tak po očku já ohlédla se,
on stál tam, němý, ztracený,
snad zhlédl se v mé dívčí kráse,
sám nádherný až k zbláznění.

Slovíčko nepoví mi ani,
všude jen za mnou jako stín
chodí, cos promluvit mu brání,
však vím již, co mu odpovím...
 

 díky Tesso. Manon... to mě nenapadlo. Ale to dílo mám ráda... takže mi to spojení dost lichotí.

Moc hezká, milostná báseň. Spolu s ní ve mně souzní (nevím sama proč) Manon Lescaut.