Blouznění středečního dne
to nebe chutnáš příliš dlouho
větve ho spíše rozryly a v ústech modrou nerozeznáš od bílé jen mrak který vypadal jak mořský jezdec voněl po soli a potu zatímco všechna nevyřčená slova ještě krvácela v krku - doktor říkal, že čas od času musíš vypustit bazén hodil po mne prášky a když je sním vidím dřevěné panáčky s velikou taškou
jak se zvědavě ke mně naklání a já bych nejradši utrhla jim nos protože iluze vždycky byla perfektní mistr na lhaní - cestou z nákupu jsem potom v písku zahlédla smrt zvláštní jak sypké kamínky v dlaních drásají trnem jehly smála se - že nemám úctu ke stáří a já jí chtěla vysvětlit že pro řev myšlenek mi ochabují svaly - pak přišel filozof a učil mě jíst očima kdyby prý oči uměly polykat časem by se udusily a já cítila jak bolí polykání větví jako když dloubeš lžící pod víčko tak bolelo polykat tvůj hrob a všechny ty sny když dáváš ke rtům cítíš téměř precizní zvláštně hebké smutno
Léta Páně 2020, dne 27.1. věnováno autorem
Viviana Mori
|