Ale ne proč zrovna teď?
Za půl hodiny mám předstoupit před maturitní komisi a klíče od bytu jako by se vypařily.
Tak jo, naposledy všechno prohledám a jestli je nenajdu, nechám odemčeno. Cestou do školy zavolám tátovi, ať dojede zamknout. Bude sice nadávat, ale z dílny je to k nám 8 minut, i když chytne na semaforu červenou a to je pořád menší zlo než přijít pozdě k maturitě.
Na stole nic….  v kapse kabátu taky nic…., parapet….., věšák……, u táty v pracovně…., nikde nic. Takže jdu bez nich.
Při obouvání zahlédnu svůj odraz v zrcadle a málem se mi zastaví dech. Já jsem věděla, že si nemám hrát na dámu a snažit se o perfektní make-up. Neumím to a evidentně nemám ani moc dobrou voděodolnou tužku na oči. Tím běháním po bytě se mi nádherně roztekly oči a teď značně připomínám pandu velkou. Možná by to při zkoušení  z biologie pomohlo, ale určitě to nepomůže mému sebevědomí. Rychle sáhnu do kabelky pro papírové kapesníky a hele!
Klíče jsou nachystané v kabelce hned navrchu. Já si ale vážně nevzpomínám, že bych si je tam dávala. Ale to je teď fakt jedno. Za 25 minut maturuji a mám to už dost na knop.
Nasliním kapesník a snažím se dostat černé šmouhy dolů z obličeje. Asi po půl minutě drhnutí mám jedno oko černé a druhé rudé. Takže tužka je voděodolná dobře, jen ten pot trochu nezvládá.
Fajn, teď už mám rudé oči obě, takže můžu zamknout, doběhnout tramvaj a doufat, že ty oči za těch 20 minut vyblednou.

Uf! To bylo o fous.
Já jí ty klíče nachystám až do kabelky a ona tady pobíhá, jak pometlo a hledá je. Já už nevím, co mám dělat. Vzdychal v koutě chodby Raspet.
Zase vidím jaké je nepořádník. Ve čtvrtek jsem ji celou noc rovnal všechny listy podle čísel a ráno se rozčilovala, proč je to srovnané a kde jsou ty, co si dávala bokem, aby si je ještě přečetla a zopakovala. Tak jsem je další noc rozházel na tři hromádky a ráno zase fňukala, kdo se má v tom binci vyznat.
Ach jo!  Mám to ale těžké. Jeden se nezavděčí i kdyby se rozkrájel.

sedačky ode mě sedí muž celý v černém s umaštěnými vlasy a novinami před obličejem. Takové lidi potkávám nezvykle často. Říkám jim energetičtí upíři, protože po cestě s nimi jsem vždycky úplně bez energie.
To mi ještě scházelo, přijet k maturitě takhle vysátá. Navíc jsem skálopevně přesvědčena, že mě sledují a noviny jsou jen zastírací manévr. Jenže je nikdy nepřistihnu, jak na mě zírají. Je to jakoby mi viděli do hlavy a věděli o vteřinu dřív, že se na ně podívám.
Ale tuhle svou teorii nikomu svěřovat nebudu. Už tak mě mají za blázna a já se jim nedivím. Když je někdo introvert, který nejraději tráví čas vysedáváním v zoo pozorováním zvířat a ještě ke všemu se jmenuje Mana, tak si přímo říká o posměšky typu: ‘Mana šílená panna!’ Naštěstí tyhle pubertální výlevy přešly mé spolužáky hned v prváku a od té doby se se mnou nebaví. To pro introverta není nijak hrozné.
Paráda už jsme tady a já mám 4 minuty do maturity. Rychlou chůzí zvládám být ve třídě za minuty 3, takže mám ještě minutu k dobru.
Cestou ke škole si opakuji svou mantru posledního týdne:
‘Jmenuješ se Mana a to přísedícího z jiné školy odzbrojí natolik, že víc ho zajímat nebude. Biologie je v pohodě. O zvířatech víš všechno, tak jen si nevytáhnout rostliny. Čeština je taky v pohodě. Introvert toho přečte hodně. Přečíst všech 20 knížek dvakrát musí k maturitě stačit, když většina mých spolužáků je nepřečte všechny ani jednou. A chemie je chemie. Sice alchymie by byla větší zábava, ale i chemii zvládáš na výbornou, tak nač se stresovat.’
Otevřu dveře do přípravné místnosti, kde už samozřejmě sedí všichni tři spolužáci, kteří dnes odpoledne taky maturují. Špitnu ahoj a co nejvíc nenápadně dojdu k poslednímu volnému místu.
Jen co se doslova zhroutím na židli, otevřou se dveře a v nich se s milým úsměvem objeví náš učitel biologie pan Koubelín.
“Slečno Jedličková, můžete jít.”
Zvednu se a vyjdu za ním na chodbu.
“Mano, jste v pořádku?” ptá se ustaraně.
“Ano pane učiteli. Jen jsem trochu nervózní,” pokusím se o úsměv a v duchu si představuji, jak hrozně musím vypadat, že má tak velkou starost.
“Nemusíte se ničeho bát. Vy to jistě zvládnete bez problémů. Tak šťastnou ruku,” popřeje mi, vejde do třídy a ukáže mi na žetonky na stole, z kterých si mám vylosovat jedno číslo.
Přistoupím ke stolu, z hluboka se nadechnu, tak třeba tohle.
8. Rostlinná pletiva

No paráda, to nám to pěkně začíná.